Rt 3672/1929
I. Otázku, které z obou stran příslušejí práva původská, nemusí nalézací soud zůstaviti k rozřešení soudu civilnímu, u něhož byl v době hlavního přelíčení zahájen spor o tato práva (§ 5 tr. ř.).

II. I když pachatel nenabyl práv autorských k dílu literárnímu (knize), poněvadž práva ta nebyla pojata do inventáře pozůstalosti, kterou zdědil, jde o omyl skutkový podle § 2 e) tr. zák., domníval-li se, že taková práva do pozůstalosti náležela, že je zdědil a že mu proto příslušejí.

III. O otázkách ryze právních nemá místa posudek znalce.

IV. Při zjišťování vědomí pachatele, že svými disposicemi (s knihou) zasahuje do práva náležejícího jinému, může soud přihlédnout i k tomu, co ve světě knihkupeckém a nakladatelském (k němuž pachatel patří) je pokládáno za obvyklé při prodeji knihkupeckého závodu v celku.

( Rozhodnutí Zm I 437/28, 21.11.1929 )
Z odůvodnění:
Prve než se bude obíráno s jednotlivými vývody zmateční stížnosti, jest se dotknouti dvou otázek, jež nalézací soud v rozsudku ponechává nerozřešené, maje zejména za to, že otázku, které z obou stran příslušejí práva původská, o něž v souzeném případě jde, musí zůstaviti k rozřešení soudu civilnímu, u něhož byl v době hlavního přelíčení zahájen spor o tato práva. Tento postup nemůže dojíti schválení. Vyslovuje-li § 5 tr. ř. zásadu, že se vyšetřovací a posuzovací činnost trestního soudu vztahuje i na otázky práva soukromého a že s výjimkou, která tu v počet nepřichází, není trestní soudce vázán, pokud jde o posouzení trestnosti obviněného, nálezem civilního soudce v takových otázkách, bylo tím méně na místě vyhýbati se řešení otázek, o kterých bude krátce dále pojednáno, v případě souzeném, kdy otázky ty nejsou povahy jen předurčující, nýbrž náležejí k samé podstatě věci, která měla býti skutkově zjištěna a právně posouzena.

Je ovšem pravda, že by ani zjištění objektivních podmínek pro výrok odsuzující nestačilo k odsouzení, pokud by nebyla dána i subjektivní skutková podstata deliktu, ale zůstává nelogickým, vyřizuje-li rozsudek otázku subjektivní, nezjednav si napřed jasno v otázkách objektivních, jichž řešení může po případě činiti zbytečný, by se bylo obíráno s otázkou subjektivní. V souzeném případě ovšem, jak jest připustiti, tato stavba rozsudku nebrání posouzení, zda je zmateční stížnost odůvodněna čili nic, a dovoluje přistoupiti k dalším výkladům.

Celý první oddíl zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., prostoupen je základním omylem, že stěžovatel nerozlišuje mezi objektivním stavem právním a mezi otázkou po subjektivní stránce viny obžalované. Stěžovatel dovozuje, že obžalovaná nemohla nabýti a proto nenabyla nakladatelských (správně autorských) práv k řečené knize, poněvadž práva ta nebyla pojata do inventáře pozůstalosti po Hanuši G-ovi, kterou obžalovaná zdědila. I kdyby to bylo správné, plynulo by z toho jen, že obžalovaná oněch původských práv objektivně, podle práva občanského, nezdědila, nebyla by tím však řešena otázka, zda si toho obžalovaná musila býti vědoma a zda se nemohla domnívati a nedomnívala, že tato práva do pozůstalosti náležela, že je zdědila a že nyní příslušejí jí, a zejména by tím nebylo na tuto otázku předem odpověděno záporně.

Neboť, i kdyby šlo u obžalované o omyl, byla by se mýlila nikoli v oboru práva trestního, kde arci je podle zásady §§ 3 a 233 tr. zák. vyloučeno, přihlížeti k omylu nebo k nevědomosti obžalovaného, nýbrž v oboru práva soukromého; takový omyl a taková nevědomost jsou však kladeny na roveň omylu skutkovému, jenž ve smyslu § 2 e) tr. zák. nedovoluje přičítati čin jím podmíněný za vinu. Dovozováním, že obžalovaná práva autorská nezdědila, nemůže býti dolíčena právní mylnost rozsudku, pokud (ostatně skutkové) rozsudek zjišťuje, že obžalovaná nevěděla, ba ani nebyla o tom v pochybách, že vykonávala právo, které jí nepřísluší, a pokud (v právním ohledu) nepokládal za vyloučenu bezelstnost obžalované již z důvodu uplatňovaného tuto ve zmateční stížnosti. Důsledky řečeného právního omylu zmateční stížnosti prostupují i další její vývody tam, kde stížnost brojí proti tomu, že nalézací soud přihlížel v otázce vědomosti obžalované také k posudku znalce Teodora H-y.

Je správné, že o otázkách ryze právních nemá místa posudek znalce. Ale znalecký posudek, jehož se rozsudek dovolává (ostatně jen podpůrně), netýkal se otázky právní, nýbrž skutkové otázky obecných zvyků knihkupeckých organisací a v tomto smyslu mohl ovšem soud nalézací nezávadně přihlédnouti k tomu, co je ve světě knihkupeckém a nakladatelském pokládáno za obvyklé při prodeji knihkupeckého závodu v celku, by toho použil při zjišťování, zda si obžalovaná, jež právě náležela k tomuto okruhu osob, byla vědoma, že svými disposicemi s knihou Marie G-ové zasahuje do práva náležejícího prý jinému. Neboť tu je lhostejno, zda je objektivně prodej "knihkupectví" v právním smyslu možným čili nic a zda již prodejem "knihkupectví" bez výslovné úmluvy přecházejí podle zákona na nabyvatele knihkupectví i nakladatelská (autorská) práva prodatelova, poněvadž řešením těchto otázek není odpověděno na otázku subjektivní viny obžalované na tvrzeném zásahu do autorských práv žalobcových.