Rt 3670/1929
I. Kdy jest pozorovati duševní stav obžalovaného ve veřejném ústavě (čl. I. čís. 6 zák. ze dne 1. července 1927, čís. 107 sb. z. a n.).

II. Neodolatelným donucením ve smyslu § 2 g) tr. zák. jest kolise zájmů a povinností, při níž může jednající zbaviti sebe nebo jiného těžkého a bezprostředního, nebezpečenství jen tím, že se dopustí činu trestním zákonem zakázaného. V takovém případě stává se pachatel beztrestným, nezavinil-li stav nouze spácháním trestného činu, není-li povinen snášeti hrozící škodu a není-li hodnota statku obětovaného nepoměrně vyšší než hodnota statku zachráněného.

(Rozhodnutí Zm I 469/29, 20.11.1929)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost napadá rozsudek porotního soudu důvody zmatečnosti podle § 344, čís. 5 a 6 tr. ř., leč neprávem. V protokolu o hlavním přelíčení je zaznamenáno, že obhájce obžalovaného "učinil návrh ve smyslu § 6 zákona ze dne 1. července 1927, čís. 107 sb. z. a n., a že jej odůvodnil tím, že vzhledem k výsledkům průvodního řízení je třeba, by obžalovaný byl pozorován ve veřejném ústavě a by pak jiní znalci podali posudek. Tento návrh byl podle záznamu téhož protokolu sborovým soudem porotním zamítnut s odůvodněním, že v posudku slyšených znalců není rozporů ani nedostatků, které by odůvodňovaly nutnost postupu podle onoho ustanovení zákona.

Nelze však přisvědčiti názoru zmateční stížnosti, že při hlavním přelíčení najevo vyšlé okolnosti a další stížností zdůrazňovaná skutečnost, že obžalovanému bylo v době, kdy se dopustil činů za vinu mu kladených teprve 16 let a že byl v pubertě, ospravedlňovaly obhájcův návrh, by duševní stav obžalovaného byl pozorován ve veřejném ústavě, neboť navržené opatření jest podle jasného doslovu a smyslu čl. I., čís. 6 zák. ze dne 1. července 1927, čís. 107 sb. z. a n., zaříditi jen, nelze-li pozorování duševního stavu obviněného provésti jinak, a svrchu řečené, při hlavním přelíčení na jevo vyšlé okolnosti nepoukazovaly podle své povahy nikterak k tomu, že je tu dán tento předpoklad.

Snaží-li se stížnost dále dokázati, že návrhu obhájcovu mělo býti vyhověno i proto, že ve zprávě četnické stanice v D. ze dne 4. března 1929 jest uvedeno, že obžalovaný je duševně obmezenější, že je vznětlivé povahy a jaksi zatvrzelý, jakož i proto, že obžalovaný činil při hlavním přelíčení dojem člověka duševně nezdravého a nenormálního, že se vůbec nedovedl hájiti, že se díval otupěle, na otázky odpovídal teprve po dlouhé době a otázkám zřejmě nerozuměl, jest jí připomenouti, že ona zpráva četnictva nebyla podle protokolu o hlavním přelíčení při něm čtena a že v protokole není ani zaznamenáno, že obžalovaný činil při hlavním líčení dojem stížností tvrzený a že se choval způsobem v stížnosti uvedeným. Ostatně by i tyto skutečnosti nasvědčovaly jen tomu, že je třeba, by byl vyšetřen duševní stav obžalovaného, nikoli však tomu, že duševní stav obžalovaného nelze vyšetřiti jinak než pozorováním ve veřejném ústavě.

Zmatek podle § 344 čís. 6 tr. ř. shledává stížnost v tom, že sborový soud porotní porušil předpis § 319 tr. ř., nedav porotcům k I. hlavní otázce na zločin loupeže podle §§ 190, 194 tr. zák. dodatkovou otázku na neodolatelné donucení podle § 2 písm. g) tr. zák.

Stížností tvrzené porušení § 319 tr. ř. přicházelo by tu v úvahu jen, kdyby bylo po rozumu tohoto ustanovení zákona "tvrzeno", že obžalovaný spáchal zločin z neodolatelného donucení (ve stavu nouze) podle § 2 písm. g) tr. zák., kdyby tento stav byl výslovně tvrzen neb alespoň positivními výsledky hlavního líčení napovězen. Tohoto předpokladu tu však nebylo. Neodolatelným donucením ve smyslu § 2 písm. g) tr. zák. jest kolise zájmů a povinností, při níž může jednající zbaviti sebe nebo jiného těžkého a bezprostředního nebezpečenství jen tím, že se dopustí činu trestním zákonem zakázaného. V takovém případě stává se pachatel beztrestným, nezavinil-li sám stav nouze spácháním trestného činu, není-li povinen snášeti hrozící škodu a není-li hodnota statku obětovaného nepoměrně vyšší než hodnota statku zachráněného. Jak bylo shora řečeno, tvrdil obžalovaný při hlavním přelíčení, že vykonal před spácháním souzeného činu pěšky cestu 10 hodin, že nastoupil cestu bez snídaně, neměl s sebou nic k jídlu, měl v době, kdy potkal Rudolfa V-u, velký hlad, byl rychlou chůzí za mrazu unaven a opíral se proto při chůzi o klacek, který cestou nalezl. Tyto údaje obžalovaného byly, pokud jde o délku cesty obžalovaného v podstatě potvrzeny svědkem Emilem V-ou při hlavním líčení. Dále prohlásili znalci při hlavním líčení slyšení v posudku, že lze připustiti, že obžalovaný byl v době, kdy spáchal čin tu v úvahu přicházející, duševně tak seslaben, že lze říci, že byl tehdy "mdlého rozumu".

Tuto skutečnost má patrně stížnost na mysli, mluvíc ve vývodech, vztahujících se k důvodu zmatečnosti podle § 344, čís. 6 tr. ř., o duševní méněcennosti obžalovaného. Ani těmito stížností zdůrazňovanými údaji obžalovaného, svědka V-ě a znalců, ani ostatními shora řečenými výsledky hlavního přelíčení (tvrzení stížnosti, že obžalovaný vždy tvrdil, že neví, proč čin spáchal, nemá ve spisech opory) nebyl však napovězen stav odpovídající pojmu neodolatelného donucení (stavu nouze) podle § 2 písm. g) tr. zák.; neboť skutečnosti, že obžalovaný měl velký hlad, že byl dlouho trvající a za mrazu vykonanou chůzí unaven, že byl duševně seslaben a ony, ostatní výsledky hlavního líčení nepoukazovaly ještě k tomu, že obžalovaný jednal ve stavu v němž byl jeho život bezprostředně ohrožen a v němž nemohl svůj život zachrániti jinak než právě spácháním zločinu, jehož se dopustil.