Rt 3652/1929
I. Neprohlásil-li poškozený až do započetí hlavního přelíčení, že se se svými nároky k trestnímu řízení připojuje (§ 47 odstavec prvý tr. ř.), pominulo toto jeho procesní právo na dobro a neodvolatelně právě tak, jako právo soukromého obžalobce v případech § 46 odst. 3 tr. ř., a nemůže nikterak oživnouti.

II. Pro trestnost zpronevěry daru pro fond politické strany nezáleží na tom, zda svěřitel chtěl dosíci darem určité výhody (pomoci politické strany) a zda tohoto cíle také skutečně dosáhl.

III. Zpronevěru věci zastupitelských (peněz) lze vyloučiti jen, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů již v době svémocného nakládání s věcí svěřenou, jež se příčilo převzatému závazku, s to, by svého závazku dostál a příkazu vyhověl kdykoliv, a byl-li již v onu dobu také odhodlán, skutečně tak učiniti a pohotových prostředků právě k tomuto účelu použíti.

IV. Pouhá skutečnost, že nemovité jmění pachatelovo stačí ke krytí zpronevěřených peněz, nevylučuje zpronevěru.

( Rozhodnutí Zm I 69/29, 6.11.1929 )
Z odůvodnění:
Podle § 47, odst. 1 tr. ř. může se každý, komu bylo zločinem nebo přečinem, jejž jest stíhati z úřední povinnosti, v právech ublíženo, až do počátku hlavního líčení pro své soukromoprávní nároky připojiti k trestnímu řízení a stává se tím soukromým účastníkem. Pozůstalost po Alexandru V-ém a Max R. nepřipojili se do počátku hlavního přelíčení ze dne 21. srpna 1928, v němž bylo dne 26. listopadu 1928 pokračováno, k trestnímu řízení. Byl-li tedy Dr. Karel M. podle protokolu o hlavním líčení ze dne 26. listopadu 1928 při tomto hlavním líčení usnesením nalézacího soudu připuštěn jako zástupce řečené pozůstalosti a Maxe R-a jako soukromých účastníků, stalo se tak proti ustanovení § 47, odst. 1 tr. ř.

S hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. namítá stížnost především, že tu není ani skutkové podstaty zločinu zpronevěření podle §§ 183, 184, posl. věta tr. zák., jímž byl obžalovaný uznán vinným, ani jiného trestného činu náležejícího před soud, nýbrž že tu jde jen o civilně-právní poměr, a to z těchto důvodů: Karel V. nesvěřil prý peníze, o něž tu jde, obžalovanému s určitým příkazem. V-ému šlo prý jen o dosažení určité výhody, pomoci politické strany a této pomoci prý se mu skutečně dostalo. V-ému, jehož úmysl byl prý podle toho málo morální a snad i illegální, nezáleželo prý tudíž vůbec na tom, kdo peníze konečně dostane, zda je obdrží určitý fond či určitá osoba, tak že prý tu šlo o peníze dané obžalovanému k volnému použití.

Těmito vývody stížnost nedrží se skutkových zjištění rozsudku, jak by při správném provádění hmotně-právního zmatku činiti měla, nedbá zejména skutkových zjištění rozsudkových, že obžalovaný měl peníze, jež od V-ého obdržel, podle příkazu V-ým mu daného odvésti, a to, jak rozsudek zřejmě předpokládá, "Fondu pro dopravní prostředky republikánské strany", že však odvedl tomuto fondu k rukám Jana D-ého jen část peněz od V-ého převzatých, 4.000 Kč, kdežto zbytek, 6.000 Kč, si ponechal, jsa si vědom toho, že jedná proti příkazu mu danému a tudíž bezprávně, nýbrž vychází ze skutkových předpokladů rozsudkem nezjištěných, ba jím částečně vyloučených.

Při tom jest poznamenati, že je pro posouzení otázky, zda se obžalovaný dopustil zločinu za vinu mu kladeného, nerozhodným, zda sledoval V. věnováním částky tu v úvahu přicházející účel stížností tvrzený a zda dosáhl toho, čeho dosáhnouti zamýšlel, či nikoli. Dále namítá stížnost s hlediska téhož důvodu zmatečnosti, že tu přichází v úvahu jen civilněprávní poměr i proto, že obžalovaný byl v roce 1924, v němž prý od V-ého peníze obdržel a v roce 1925 ve stodolách a domech, jež mají značnou cenu, protože prý jsou to drahá stavební místa, v takových majetkových poměrech, že by mohl v případě odůvodněného civilního nároku 6.000 Kč kdykoli nahraditi a tak svému závazku dostáti.

Pokud jde o majetkové poměry obžalovaného, obmezil se rozsudek při hlavním přelíčení (ze dne 21. srpna 1928) na údaj, že má reality v ceně 200.000 Kč. Všechny ostatní údaje stížnosti o jeho majetkových poměrech jsou novotami, k nimž v řízení zrušovacím nelze přihlížeti. Tvrzením obžalovaného, že jest vlastníkem realit v ceně 200.000 Kč, nemusil se rozsudek obírati, poněvadž tato jím tvrzená skutečnost je sama o sobě nerozhodnou pro posouzení, zda se obžalovaný dopustil zločinu zpronevěry, či nikoli.

Zpronevěru věcí zastupitelných (peněz) lze vyloučiti z důvodu, jejž stížnost má na mysli, jen, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů již v době svémocného nakládání s věcí svěřenou, jež se příčilo převzatému závazku, s to, by svému závazku dostál a příkazu vyhověl kdykoliv, a byl-li již v onu dobu také odhodlán, skutečně tak učiniti a pohotových prostředků právě k tomuto účelu použíti. Obžalovaný se však tímto způsobem nehájil, nýbrž tvrdil prostě, že odvedl celou částku od V-ého převzatou D-ému. Za tohoto stavu věci neměl nalézací soud vůbec příčiny, by zkoumal a se o tom vyslovil, zda jest tu zpronevěra 6.000 Kč vzhledem k majetkovým poměrům obžalovaného vyloučena; neboť pouhá skutečnost, že snad nemovité jmění obžalovaného stačí ke krytí částky tu v úvahu přicházející, nevylučuje nikterak zpronevěru této částky.