Rt 3643/1929
Ustanovení § 4 zákona o podmíněném odsouzení má na zřeteli jen cíle výchovné; tohoto výchovného cíle lze po případě dosáhnouti jen uložením náhrady celé způsobené škody, ovšem jen podle sil obžalovaného.

( Rozhodnutí Zm II 208/29, 29.10.1929 )
Z odůvodnění:
Částečný úspěch byl přiznán odvolání státního zastupitelství z výroku o podmíněném odsouzení. Soud nalézací sice nepochybil, přiznav obžalovaným dobrodiní podmíněného odsouzení, neboť to, co odvolání uvádí, jsou v pravdě jen složky opodstatňující skutkovou podstatu zločinu obžalovaným k vinu přičítaného a nelze proto k nim nad to ještě přihlížeti jako ke zvláštním okolnostem přitěžujícím. Avšak právem namítá odvolání, že bylo obžalovaným uložiti náhradu celé způsobené škody. Rozhodl-li se nalézací soud použíti ustanovení § 4 zákona, bylo na něm, upraviti dotyčný výrok tak, by těchto cílů bylo pokud možno dokonale dosaženo, což se v souzeném případě mohlo státi jen uložením náhrady celé způsobené škody, ovšem jen podle sil obžalovaných.

Tím se obžalovaným neděje křivda, neboť, bude-li při šetření o tom, zda se obžalovaní osvědčili, snad zjištěno, že nenahradili celou škodu, nebude soud moci vysloviti, že se neosvědčili, nahradili-li tolik, kolik podle svých sil nahraditi mohli.