Rt 3623/1929
Podvod (§ 197 tr. zák.), vylákal-li kdo zápůjčku předstíraje, že předlužené auto, které dává do zástavy, je dluhů prosté, a spoluvina na tomto podvodu (§ 5 tr. zák.), ujišťovala-li osoba třetí zástavního věřitele, že tomu tak jest, a zaručila-li se za dluh.

Nezáleží na tom, zda věřitel nabyl platného zástavního práva; naproti tomu okolnost, že zaručivší se jest schopen platiti, vylučuje po případě u obou úmysl způsobiti škodu (§ 197 tr. zák.), stalo-li se zaručení platně nebo byli-li pachatelé subjektivně přesvědčeni, že jest zaručivší se záručným prohlášením zavázán k zaplacení.

( Rozhodnutí Zm I 362/28, 17.10.1929 )
Z odůvodnění:
Stížnost vytýká rozsudku (mimo jiné) zmatečnost, ježto nedbá dvou závažných skutečností, jež vyšly na jevo při hlavním přelíčení a to 1. že ujednání obžalovaného M-e s Jindřichem B-em ze dne 9. září 1926 nebylo ani důvodem k nabytí zástavního práva k M-ovu automobilu a že automobil nebyl B-ovi ani do zástavy odevzdán a 2. že podle zjištění rozsudku se stěžovatel zaručil za M-ův dluh u B-a a že jest i s to tento dluh zaplatiti. Skutečnost pod 1. pokládá stížnost za závažnou proto, poněvadž prý ujednání B-a s M-em bylo bezcenné, i kdyby auto bylo dluhů prosté, nemohl utrpěti žádnou škodu, poněvadž v pravdě nenabyl na autu práva zástavního.

Tím stěžovatel namítá, že lstivé předstírání, které mu rozsudek dává za vinu, nebylo způsobilé, přivoditi škodu; námitka jest však bezpodstatná. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný M. nabídl B-ovi auto do zástavy, předstíraje mu, že jest jeho vlastnictvím a že na něm nejsou dluhy, ač věděl, že mu nepatří a že jest zástavními právy tak zatíženo, že nemůže býti jistotou a že se B. dal touto zástavou pohnouti k poskytnutí zápůjčky a jen tímto lstivým předstíráním o volném vlastnictví zastavujícího byl v omyl uveden a k poskytnutí úvěru a peněz pohnut. O stěžovateli zjišťuje, že, znaje špatné majetkové poměry M-ovy a věda o tom, že auto je již zastaveno a i soudně zabaveno pro značné pohledávky, ujišťováním, že auto zavazeno není, jakož i vlastním zaručením se za peníze přemluvil Jindřicha B-a, by M-ovi na auto půjčil 7.000 Kč a tím přispěl svými nepravdivými údaji k uvedení B-a v omyl s vědomím, že B. byl tímto oklamáním pohnut k poskytnutí zápůjčky 7.000 Kč a že vzhledem na skutečnou bezcennost zástavy utrpí značnou škodu přes 2.000 Kč. Podle těchto zjištění nalézací soud zřejmě vidí uvádění Jindřicha B-a v omyl a lstivé předstírání v nabízení předluženého auta do zástavy obžalovaným M-em a v ujišťování obou obžalovaných, že jest dluhů prosté, a předpokládá skutkově, že Jindřich B. jen touto nabídkou a tímto předstíráním, nehledě k prohlášení stěžovatelovu, jímž se mu za dluh M-ův zaručil, o čemž bude dále pojednáno, se dal pohnouti k jednání, z něhož mu podle zjištění nalézacího soudu měla podle úmyslu obžalovaných vzejíti škoda, k poskytnutí zápůjčky, a jež právě vzhledem na bezcennost zástavy bylo způsobilé, mu škodu způsobiti. Podle toho byl by B. škodu utrpěl, ať nabyl nebo nenabyl platné právo zástavní k autu do zástavy mu nabízenému. Skutečnost, zda B. nabyl k autu platně právo zástavní čili nic, jest tudíž nezávažná a není zmatkem, že se nalézací soud touto otázkou nezabýval.

Naproti tomu jest stížnost v právu, pokud jde o druhou jí vytknutou skutečnost, že stěžovatel, o němž vyšlo při hlavním přelíčení na jevo, že jest majitelem domu a schopným platiti, se B-ovi zaručoval za dluh M-ův. Tu záleží na tom, zda se zaručení stalo platně (§ 1346 odst. 2 obč. zák.) a, pak-li ne, zda obžalovaní alespoň byli subjektivně přesvědčeni, že stěžovatel svým záručným prohlášením jest zavázán k zaplacení zápůjčky, kdyby M. ji nesplatil, či zda obžalovaní, jsouce si vědomi neplatnosti, chtěli zaručením, jehož neplatnost B. nepoznal, pohnouti ho k tomu, by M-ovi poskytl zápůjčku. Neboť, kdyby se byl stěžovatel zaučil za M-e, jsa přesvědčen, že jest tím zavázán k náhradě případné škody a že je s to ji nahraditi, byla by tato skutečnost závažnou pro závěr soudu, zda stěžovatel, třebaže vědomě přispěl k tomu, by B. byl o majetkových poměrech M-ových uveden v omyl a omylem tím pohnut k tomu, by mu poskytl zápůjčku, jednal v úmyslu B-ovi způsobiti škodu. To platí i o obžalovaném M-ovi, kdyby byl závazek stěžovatelův pokládal za platný.

Bylo tudíž vyhověti zmateční stížnosti a rozsudek zrušiti ohledně stěžovatele jako zmatečný.