Rt 3610/1929
Proti zákazu § 23 zákona o ochraně známek (ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.) by se obžalovaný provinil i subjektivně I. kdyby úmyslně neb aspoň vědomě na prodej choval nebo prodával nebo prodávati dával výrobky neoprávněně označené chráněnou známkou, II. nebo vědomě trpěl takové počínání si svých obchodních pomocníků (přímý zlý úmysl), III. nýbrž i kdyby - ač měl důvod k podezření, že v jeho obchodě vedeném pod jeho jménem a v jeho prospěch, dochází k takovým prodejům, nezakročil, by si zjednal jistotu, a, zjednav si ji, nezjednal nápravu, takže by z toho plynulo, že by ho ani potvrzení jeho podezření nebylo odvrátilo od toho, by nenechal shledaný stav ve svém obchodě splynouti s posledním případem skupiny prvé (dolus eventualis).

Pokud sem spadá, bylo-li v obchodě na prodej chováno a prodáváno koření jiného původu než koření firmy Maggi a to z lahví opatřených chráněnými etiketami a označením firmy Maggi.

( Rozhodnutí Zm I 482/28, 4.10.1929 )
Z odůvodnění:
Jest přisvědčiti stížnosti v tom, že po stránce subjektivní stačí ke skutkové podstatě § 23 zák. o ochr. známek i eventuální zlý úmysl. Netřeba to v souzeném případě blíže dovozovati, neboť stálá judikatura zrušovacího soudu, i bývalého vídeňského i čs., je v té příčině v plné shodě s naukou.

Použita na souzený případ znamená tato zásada, že (nehledíc k nesporné otázce vědomí obžalovaného o známkových právech soukromé obžalobkyně) byl by se obžalovaný provinil proti zákazu § 23 zák. o ochr. známek i subjektivně nejen, kdyby byl úmyslně neb aspoň vědomě na prodej choval nebo prodával nebo prodávati dával výrobky neoprávněně označené známkou chráněnou pro soukromou obžalobkyni nebo, i kdyby byl vědomě trpěl takové počínání si svých obchodních pomocníků (případy přímého zlého úmyslu), nýbrž i tehda, měl-li důvod k podezření, že v jeho obchodě, vedeném pod jeho jménem a v jeho prospěch, dochází k takovýmto prodejům, avšak nezakročil, by si zjednal jistotu, a, zjednav si ji, v obchodě nezjednal nápravu, z čehož by plynulo, že by ho ani potvrzení jeho podezření nebylo odvrátilo od toho, by nenechal shledaný stav ve svém obchodě splynouti s posledním případem skupiny prvé (eventuální zlý úmysl). Ve všech těchto směrech bylo by ovšem třeba skutkových zjištění soudu nalézacího a kladný závěr soudu prvé stolice ve směru posléz uvedeném musil by se opírati o přiměřené skutkové podklady.

Poněvadž však rozsudek nezjišťuje ani, že obžalovaný měl takové podezření, ani že k němu měl příčinu, není zmateční stížnost provedena po zákonu, tvrdíc bez takovéhoto nutného skutkového podkladu (§ 288 čís. 3 tr. ř.), že obžalovaný je i subjektivně vinen alespoň s hlediska eventuálního zlého úmyslu.

Soud nalézací dospěl k závěru, že zažalovaným jednáním obžalovaného a jeho obchodních pomocníků byla naplněna skutková podstata přečinu podle § 23 zák. o ochr. známek po stránce objektivní. Ve směru subjektivním neshledal však skutkovou podstatu tohoto přečinu, nenabyv přesvědčení, že obžalovaný věděl, že v jeho obchodě je na prodej chováno a prodáváno zboží jiného původu, neoprávněně označené chráněnou známkou soukromé obžalobkyně. Uváděje některé z průvodních výsledků, z nichž nabyl tohoto přesvědčení, probírá nalézací soud v rozsudku jednak ústní výstrahu danou obžalovanému svědkem H-em, jednak písemnou výstrahu soukromé obžalobkyně v dopisu ze 27. srpna 1927.

Pokud zmateční stížnost s hlediska uplatňovaného důvodu zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. napadá stanovisko soudu nalézacího k těmto průvodním výsledkům, brojí jen nepřípustně proti jejich hodnotění ve stolici nalézací a neprovádí žádnou z vad vytýkaných rozsudku. Nelze však jí upříti oprávnění, pokud vytýká rozsudku neúplnost proto, že nepřihlédl k té části svědecké výpovědi H-ovy při hlavním přelíčení, v níž H. uvedl, že "dne 23. srpna 1927 právě v tu dobu, když varoval obžalovaného v jeho obchodě, že z láhve Maggi nesmí nic prodávati nežli Maggi, přišla tam zákaznice, žádala Ilsu a že obžalovaný nalil jí žádané koření z láhve čís. 6 Maggi a, ježto to nestačilo, dolil zbytek z menší láhve čís. 5, která měla rovněž ve skle vyrýsované Maggi", a že tuto výpověď neuvážil ve spojení s další okolností, že polévkové koření Maggi je asi dvakráte tak drahé jako jiná polévková koření. Neboť tato okolnost měla přiměti soud nalézací k tomu, by si dal otázku, jak si vysvětliti, že obžalovaný dal zákaznici koření dvakráte dražší než žádala, pakli nevěděl, že v láhvi Maggi je koření jiného původu a pakli tedy musil obsah láhve pokládati za původní. Touto okolností nabývá výpověď svědka H-a ve zmíněné části závažného významu, takže soud, nevypořádav se s ní a s jejími důsledky, zatížil rozsudek neúplností. Obžalovaný arciť namítá, že nebyla nalézacím soudem pominuta výpověď závažná, poněvadž prý výpověď H-ova není věrohodná a poněvadž sám svědek H. potvrdil, že ony dvě láhve, z nichž bylo nalito zákazníci požadující Ilsu, nebyly opatřeny etiketami firmy Maggi, které obsahují slovní a obrazovou známku Maggi.

Při tom poukazuje obžalovaný k tomu, že podle úvodního zjištění rozsudku má soukromá obžalobkyně zapsánu pod čís. 29.468 ochrannou známku t. j. slovní a obrazovou známku obsahující slova "Maggi", které užívá na nálepkách v podobě láhvových etiket pro polévkové koření; z toho prý plyne, že stěžovatelka nemá chráněnu slovní a obrazovou známku, obsahující slova "Maggi", která by byla vyrýsována na nějaké láhvi, o to že ani soukromá obžalobkyně nepodala důkazu před nalézacím soudem.

Ale ani této námitce, na první pohled závažné, nelze tuto vlastnost přiznati, uváží-li se, že obžalovaný sám v podání uváděl, že a proč nemá na tom vědomé viny, že bylo prodáváno jiné koření než Maggi v láhvi takto označené, že při hlavním přelíčení doznal, že láhve firmy Maggi mají vyryto také ve skle označení Maggi, a že rozsudek sám pokládá za prokázáno, že v obchodě obžalovaného bylo na prodej chováno a v několika případech prodáváno koření jiného původu než koření firmy Maggi, a to z lahví opatřených chráněnými etiketami a označením firmy Maggi. Musila tedy vytýkaná neúplnost rozsudku vésti podle § 288 čís. 1 tr. ř. k jeho zrušení a vrácení věci do stolice prvé k novému projednání a rozhodnutí, ovšem jen v mezích ve výroku vytčených.