Rt 3609/1929
Pouhé položení tyče přes silnici, které by mělo v zápětí, že by se jedoucí auto přes ni prostě přehouplo, aniž by koho na životě ohrozilo, nestačí ke skutkové podstatě zločinu podle § 87 tr. zák. ani v objektivním ani v subjektivním směru; jde však o skutkovou podstatu § 87 tr. zák., byla-li tyč položena takovým způsobem, jímž bylo způsobeno nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí jedoucích v autu.

Skutková podstata podle §§ 5, 87 tr. zák. tu vyžaduje, by pomocník, který tyč vybral a pomohl přímým pachatelům ze dvora ji vynésti, avšak při kladení tyče na silnici přítomen nebyl, se buď s přímými pachateli dohodl, že tyč položí způsobem ony statky ohrožujícím, nebo by s takovým způsobem položení souhlasil.

( Rozhodnutí Zm II 83/29, 3.10.1929 )
Z odůvodnění:
Napadený rozsudek shledává vinu obou přímých pachatelů zločinu podle § 87 tr. zák., spoluobžalovaných Gustava S-e a Ferdinanda Sch-a, v tom, že ze zlomyslnosti a úmyslně předsevzali jednání, jímž způsobili nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí tím, že položili tyč 8 m dlouhou a jako ruka dospělého člověka silnou přes cestu v místě, kde se silnice otáčí, tím způsobem, že jeden její konec vyčníval asi 1 m nad silnici, kdežto druhým koncem ležela tyč na silnici a že právě z tohoto způsobu položení tyče mohlo vzejíti nebezpečí pro život lidí jedoucích v autu po silnici; kdyby nebylo bdělosti šoféra, byla by tyč rozbila ochranné sklo, což mohlo míti za následek poranění řidiče, po případě i další neštěstí, kdyby řidič pro poranění ztratil vládu nad strojem.

Pokud jde o stěžovatele, jenž byl uznán vinným spoluvinou na zločinu podle §§ 5 a 87 tr. zák. pomáháním, zjišťuje rozsudek toto: Všem třem obžalovaným, tedy i stěžovateli napadlo, že položí tyč přes silnici; všichni tři si řekli, že položí tyč přes silnici; svědek L. slyšel, když si to řekli a z toho plyne, že položili (avšak jen oba prvuvedení bez G-a) tyč napříč cesty úmyslně, právě, aby se stala překážkou blížícímu se automobilu. G. stál s nimi (s oběma spoluobžalovanými) tenkráte na silnici, souhlasil s tím, by se tyč přes silnici položila, šel s nimi do dvora svého otce, kde jim pomohl tyč vybrati a ze dvora vynésti. Soud shledává objektivní skutkovou podstatu trestného činu G-ova v tom, že "svým jednáním, tím, že s činem souhlasil, že s oběma druhými šel pro tyč, že jim ji dokonce pomohl vynésti", napomáhal k vykonání činu S-ova a Sch-ova.

Při tom znovu zdůrazňuje soud, že jest zjištěno, že G. věděl, že chtějí položiti tyč přes cestu, že ji pomohl vybrati a vynésti. O tom, že G. věděl, jakým způsobem chtějí oba druzí položiti tyč, pokud se týče jak ji položí, nebo že souhlasil s tím, by tyč byla položena tak, jak se stalo, neobsahuje rozsudek žádného a tudíž ani na přesného zjištění a právě tato okolnost jest pro objektivní a subjektivní skutkovou podstatu trestného činu stěžovatelova nejrozhodnější. Soud praví správně, že jest nerozhodné (pro otázku viny), na které místo silnice spoluobžalovaní tyč položili, zda na zatáčku nebo na rovnou silnici, a zda věděl o tom stěžovatel čili nic, že ji položí právě na zatáčku, a zdůrazňuje, že "stačí, že si obžalovaný G. byl vědom toho, že položením tyče přes silnici v cestu jedoucímu automobilu třebas na jiném místě silnice i snad takovým způsobem, jak si to spolu se Sch-em a S-em představoval a chtěl, může se způsobiti nebezpečenství...".

Tento názor jest dílem nesprávný, dílem nepřesný. Pouhé položení tyče přes silnici, které by mělo v zápětí, že by se přes ni jedoucí auto prostě přehouplo (srovnej svědectví Augusta P-e), aniž by koho na životě ohrozilo, nestačí k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 87 ani v objektivním ani v subjektivním směru. Rozsudek ani nikde nepraví, jak si G. spolu se Sch-em a S-em předem představoval a chtěl tyč položiti, najmě nezjišťuje a ani neodůvodňuje, že chtěl a představoval si položení tyče tím způsobem, jak je ve skutečnosti provedli oba přímí pachatelé bez jeho účasti, an, jak rozsudek zjišťuje, s nimi na silnici nešel, nýbrž byl nucen zůstati doma a proto se nesúčastnil provedení činu.

Rozsudek nezjišťuje, což by v souzeném případě bylo třeba k odůvodnění odsuzujícího výroku, že se G. s oběma přímými pachateli buď dohodl na způsobu, jakým tyč položí, zejména na takovém, jakým Sch. a S. tyč položili, a jímž skutečně způsobili nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí jedoucích v autu, nebo že souhlasil s takovým nebo jiným způsobem položení, jež by rovněž ohrožovalo život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí na silnici jedoucích.

Přesné zjištění v tom směru jest tím spíše nutné, an se obžalovaný hájil tím, že sice souhlasil s ostatními, že se o věc dále nestaral, že ji nastrojil s ostatními z hlouposti, neuváživ následky, a dodal při hlavním přelíčení, že tyč byla položena přes silnici, by přijíždějící auto bylo nuceno zastaviti, a ani druzí spoluobžalovaní, ani jiné výsledky řízení nepřinesli nic, co by nasvědčovalo tomu, že obžalovaný věděl a souhlasil s nebezpečným způsobem položení tyče, který jediné je s to, naplniti skutkovou podstatu deliktu podle § 87 tr. zák.

Jest tudíž odůvodněna zmateční stížnost, pokud vytýká, že činnost obžalovaného v rozsudku zjištěná nestačí k odsouzení pro zločin podle §§ 5 a 87 tr. zák. u obžalovaného G-a, nehledíc k tomu, že by byla odůvodněna s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř., kdyby nejasný výrok, že si byl obžalovaný vědom toho, že položením tyče přes silnici, třebas na jiném místě silnice i snad takovým způsobem, jak si to spolu se Sch-em a S-em představoval a chtěl...", měl ten smysl, že si představoval a chtěl to, co oba druzí v jeho nepřítomnosti skutečně provedli, poněvadž pro takový předpoklad nedávají výsledky řízení podkladu a ani rozsudek neuvádí v tom směru důvody.