Rt 3595/1929
Trestnými nejsou činy, jež by jinak o sobě byly urážkou na cti, jednal-li pachatel bezelstně k uhájení svých oprávněných zájmů a nepřekročil-li při tom meze tohoto svého práva.

Okolnost, že projev souvisí s krokem směřujícím k hájení práv a zájmů, nezbavuje trestnosti křivá obviňování, která podle obsahu nebo formy vybočují z mezí toho, co je v tom kterém případě nezbytně nutným, takže i ten, kdo, čině trestní oznámení, dovozuje z okolnosti podle pravdy vylíčených podezření proti určité osobě, odpovídá podle zákona trestního, viní-li buď úmyslně nebo aspoň z nedbalosti osobu nevinnou.

Pro rozhraničení výkonu oprávnění, jež poskytuje každému občanu ustanovení § 86 tr. ř., od jednání trestného, spadajícího pod pojem § 487 tr. zák. záleží i na tom, zda a do které míry kryjí se údaje, učiněné obviněným před úřady uvedenými v § 86 tr. ř., s podklady, které měl obviněný pro své údaje ve svých smyslových vjemech; jen podstatná shoda mezi tím, co udavatel zvěděl, a mezi tím, co udal, dovoluje úsudek, že nepřekročil své právo a nezbytně nutnou míru obvinění.

( Rozhodnutí Zm I 487/29, 26.09.1929 )
Z odůvodnění:
Generální prokuratura má za to, že rozsudkem krajského jako odvolacího soudu byl porušen zákon. Zmateční stížnost dovozuje pak na tomto právním podkladě, že, sdělil-li obviněný četnictvu pravdě odpovídající skutečnosti, to, co se stalo a co slyšel, za účelem úředního vyšetření, omezil se na svoje právo, sděliti úřadu podezřelé okolnosti, o kterých se dověděl. Obžalovaný nemůže prý býti činěn zodpovědným za případný výsledek svého postupu, za kroky úřadem předsevzaté, i když se pak podezření, vyvozované subjektivně důvodně ze sdělených skutečností, ukáže po konečném úředním vyšetření bezdůvodným. Opačný výklad by prý ohrozil vážně právní jistotu, poněvadž odsouzení udavače pro každé oznámení, jež nemá konečného úspěchu, vedlo by k tomu, že by poškozenému byla možnost vlastního právního postupu cestou trestní ne-li úplně znemožněna, tedy aspoň značně stížena, obzvláště ana soukromá osoba nemá často vůbec jiných možností k tomu, by věc důkladně vyšetřila, než žádost o vyšetření úřední. Kdyby se musil udavač obávati, že bude po případě trestán za subjektivní odůvodněné a oznámené podezření, že by v mnoha případech se raději ani nedovolával trestní pomoci státu.

Rozsudek odvolacího soudu pochybil prý v tom, že má za to, že obviněný u četnictva vinil soukromou obžalobkyni z přestupku podle zákona z 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.; v tom, co obviněný, jak výše uvedeno, přednesl podle zjištění prvého soudu na četnické stanici, nelze prý shledávati obvinění z onoho přestupku, tím je prý nejvýše vysloveno podezření, že snad o přestupek ten jíti může, toto podezření z okolností obviněným uvedených a obviněný použil jen svého práva za účelem ochrany svých majetkových práv, an okolnosti ty četnictvu oznámil a za zakročení četnictva požádal; lhostejno, zda se při tom odvolával na domnělý příkaz soudní, ač ani v tomto směru vzhledem ke zjištěním prvého soudu nelze obviněnému vytýkati obmyslnost. Poukazuje-li odvolací rozsudek k tomu, že obviněný nebyl nucen dovolávati se pomoci četnictva, poněvadž prý mu byla volná cesta předepsaná exekučním řádem, jest prý proti tomu uvésti, že nehledíc ani k tomu, že pro nebezpečí z prodlení cesta exekučním řádem předepsaná sotva by byla postačila k zabránění škody případným odvlečením zabavených věcí, - možnost exekučního zakročení nevylučuje zakročení orgánů bezpečnostních, daleko účinnějšího, a tedy nevylučovala ani práva obviněného, dovolávati se pomoci orgánů bezpečnosti.

Nejvyšší soud jako soud zrušovací souhlasí v zásadě s právními hledisky zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona a setrvává v otázce, jak daleko sahá oprávnění poskytované každému občanu § 86 tr. ř., tedy kdy je tu ještě oprávněné trestní oznámení (domáhání se pomoci úřadů), a kdy takové zakročení má již povahu trestného činu podle § 487 tr. zák., na stanovisku zaujatém judikaturou bývalého vídeňského nejvyššího soudu, podle něhož okolnost, že projev souvisí s krokem směřujícím k hájení práv a zájmů, nezbavuje trestnosti křivá obviňování, která podle obsahu nebo formy vybočují z mezí toho, co je v tom kterém případě nezbytně nutným, takže i ten, kdo, čině trestní oznámení, dovozuje z okolností podle pravdy vylíčených podezření proti určité osobě, zodpovídá podle zákona trestního, viní-li buď úmyslně, nebo aspoň z nedbalosti osobu nevinnou. Přes to nemohl zrušovací soud uznati zmateční stížnost za důvodnou.

Zaujaté právní stanovisko spatřuje měřítko dělící výkon oprávnění, jež poskytuje každému občanu ustanovení § 86 tr. ř. od jednání trestného, spadajícího pod pojem § 487 tr. zák. právě také v odpovědi na otázku, zda a do které míry kryjí se údaje, učiněné obviněným před úřady uvedenými v § 86 tr. ř. s těmito podklady, které měl obviněný pro své údaje ve svých smyslových vjemech; jen podstatná shoda mezi tím, co udavatel zvěděl, a mezi tím, co udal, dovoluje úsudek, že nepřekročil své právo a nezbytně nutnou míru obvinění. V souzeném případě bylo však zjištěno soudem odvolacím podstatně více, než soudem okresním, jenž měl za to, že obžalovaný neřekl, že soukromá obžalobkyně dává baliti věci pro něho zabavené; bylo zjištěno, že obžalovaný na četnické stanici udal, že byl poslán okresním soudem a že mu tam bylo řečeno, že četnická stanice má věci zajistiti, by nemohly býti odvezeny, a že se na četnické stanici jednalo jen o věci pro něho zabavené, pro něž jen se obžalovaný na stanici dostavil.

Již soud stolice prvé vycházel ze skutkového předpokladu, na němž odvolacím soudem nic nebylo změněno, že obžalovaný od nikoho nezvěděl ani sám neseznal, že soukromá obžalobkyně dává baliti a chystá se odvézti právě také věci pro něho zabavené. Použití výše naznačených právních zásad na čin obviněného vede k důsledku, že obviněný, i když by mu bylo přiznati oprávnění, hlásiti četnictvu podle pravdy, co zvěděl, tedy, že mu bylo sděleno, že se na P. skládá - tedy to, co zjistil soud okresní, nesměl přece vykročiti z těchto nezbytně nutných mezi svého udání, dovolávati se soudního zmocnění a rozšiřovati svémocně a bezdůvodně podezření v tom směru, že jsou baleny věci proň zabavené, jak učinil podle zjištění soudu odvolacího, a viniti tak soukromou obžalobkyni z trestného činu, z maření exekuce. Zmateční stížnost, která vylíčeným postupem dochází k názoru, že obviněný nevybočil z mezí oprávnění příslušejících mu podle § 86 tr. ř., nemohla býti z oněch úvah uznána za důvodnou; bylo ji proto zamítnouti.