Rt 3583/1929
Ke skutkové podstatě spoluviny (účastenství) na přečinu maření exekuce je třeba nejen úmyslu hlavního vinníka, by zcela nebo z části bylo zmařeno uspokojení jeho věřitelů, nýbrž i vědomosti spoluvinníka (účastníka) o tomto úmyslu, pokud se týče jeho přímého úmyslu, by bylo zmařeno uspokojení věřitelů.

( Rozhodnutí Zm I 8/29, 19.09.1929 )
Z odůvodnění:
Stěžovatel správně poukazuje k tomu, že ke skutkové podstatě (spoluviny) účastenství na přečinu maření exekuce bylo by třeba nejen úmyslu hlavního vinníka Josefa H-a, by zcela nebo z části bylo zmařeno uspokojení jeho věřitelů, nýbrž i vědomosti stěžovatele o tomto úmyslu, pokud se týče jeho přímého úmyslu, by bylo zmařeno uspokojení věřitelů H-ových. U Josefa H-a zjišťuje soud úmysl vyžadovaný v § 1 zákona o maření exekuce. Pokud se týče stěžovatele, neobsahuje rozsudek po stránce subjektivní zjištění, že stěžovatel věděl o úmyslu H-ově, zjišťuje však mnohem více, že stěžovatel ve vzájemném dorozumění s H-em a v úmyslu, by bylo zmařeno uspokojení vymáhajících věřitelů (H-ových) pomohl odstranit H-ovi zabavené věci - pilu, vůz a motor. Zjištění to opírá soud o úvahy, že stěžovatel věděl, že věci, jež odvezl, jsou zabaveny, že při jejich zabavení byl sám za dlužníka přítomen a znal neutěšený majetkový stav H-ův.

Právem vytýká stěžovatel těmto důvodům nedostatek logických důvodů pro rozhodný výrok. Neboť z toho, že stěžovatel znal neutěšený majetkový stav H-ův, že byl přítomen při zabavení věcí a proto věděl, že jsou zabaveny, logicky ještě neplyne, že, účastniv se odstranění věcí, věděl, že se tak děje proto, že H. chce tím zmařiti uspokojení svých věřitelů, nebo že dokonce sám měl takový úmysl. Zjištěné skutečnosti mohly by spíše poukazovati jen k tomu, že stěžovatel odstranil zabavené věci bez vlastního úmyslu nebo bez znalosti dlužníkova úmyslu, zkrátiti tím věřitele zvláště, kdyby náležitě bylo uváženo, že stěžovateli byly dlužním úpisem z 1. dubna 1925 ony věci postoupeny do vlastnictví k zajišťování zápůjčky poskytnuté H-ovi.

Třebaže ve sporu vylučovacím byla tomuto převlastnění oproti některým věřitelům odepřena účinnost, nevylučuje to ještě, že stěžovatel byl a mohl býti subjektivně přesvědčen o tom, že mu přísluší právo vlastnické k oněm věcem, a že tedy, když je odvezl, nejednal v úmyslu, by zmařil uspokojení H-ových věřitelů, po případě, že nevěděl o takovémto úmyslu H-ově.