Rt 3577/1929
I. Péče o to, by nespotřebovaná zapalovadla a nespotřebované náboje byly náležitě dělníky po skončení pracovní doby vráceny do skladiště (§§ 105, 115 nař. ze dne 2. července 1877, čís. 68 ř. zák.) není osobní povinností zaměstnavatele; péče o to nemusí býti přenesena na osobu třetí, stačí ustanovení vedoucího dělníka; ten musí býti osobou způsobilou (nedbalost při výběru).

II. Na zaměstnavateli nelze se stanoviska trestního zákona žádati, by jeho dozor šel dále, než se mu zákony a předpisy nařizuje, neboť pak by veškeré podnikání bylo znemožněno, ježto by kontrola každého jednotlivého dělníka a jeho prací podnikatele úplně vyčerpala; podnikatel se musí proto spoléhati na orgány, které kontrolou určitých prací pověřil a na t. zv. přední dělníky, při jichž výběru musí zachovávati jistou opatrnost.

III. Výklad nařízení a povinností podle nich podnikateli příslušejících jest věcí soudu, nikoliv znalců.

( Rozhodnutí Zm II 140/29, 6.09.1929 )
Z odůvodnění:
Napadený rozsudek shledává zavinění obžalovaného v tom, že měl podle své povinnosti přísněji bdíti nad spotřebou výbušných látek, by se řádně a bezpečně zacházelo s neupotřebenými dynamitovými patronami, a že, nemohl-li to sám, jak to dříve dělal, dojížděje asi dvakrát týdně do lomu, pro nemoc činiti, měl se postarati o příslušnou kontrolu Rudolfem W-em tvrzené spotřeby všeho dynamitu prostřednictvím jiné spolehlivé osoby a nespolehnouti se jen a ujištění Rudolfa W-a; že se tudíž nepostaral o evidenci nespotřebovaných patron a o bezpečné jich uschování na určeném místě. Ohledně Rudolfa W-a zjišťuje rozsudek, že byl vedoucím dělníkem při pracích v lomu, že vždy potřebné výbušné látky na odběrovou poukázku obdržel sám od silničního výboru a že měl v osudné době klíček od bedny, kam se měly schovávati nespotřebované patrony, že obžalovaný W-a několikráte poučoval, jak má zacházeti s dynamitem, jmenovitě namrzlým a že nespotřebované patrony nemá bráti domů, nýbrž uschovávati je v oné bedně, vzdálené od obydlí. Dále uvádí rozsudek obhajobu obžalovaného, že W-ovi věřil, poněvadž byl W. mužem naprosto věrohodným a v lámání kamene zkušeným - rozsudek však nezjišťuje, zda této části obhajoby věří a zda byl či nebyl W. osobou spolehlivou.

Stížnost uplatňuje zmateční důvody podle čís. 4, 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř. a vyznívají veškeré její dotyčné vývody v ten smysl, že obžalovaný neporušil povinnost při kontrole a že všem povinnostem mu uloženým min. nařízeními ze dne 2. července 1877, čís. 68 ř. zák. a ze dne 4. srpna 1885, čís. 135 ř. zák. dostál. Pokud stížnost poukazuje, že o okolnostech těch měli býti slyšeni, jak bylo navrhováno, znalci, jest bezdůvodnou, neboť výklad nařízení a povinností podle nich podnikateli příslušejících jest věcí soudu.

Oprávněna jest však stížnost, pokud dovozuje, že obžalovaný neporušil povinnosti při kontrole a že všem svým povinnostem oněmi nařízeními mu uloženými dostál a pokud vytýká rozsudku neúplnost pokud se týče nedostatek důvodů,

a) jednak, poněvadž v rozsudku není uvedeno, v jakém směru obžalovaný svým kontrolním povinnostem nedostál,
b) jednak, proč se neměl obžalovaný na W-a spolehnouti a proč měl míti příčinu cítiti se jím klamaným pokud se týče obelhávaným.

Ježto rozsudek v tomto směru pod b) jest skutečně neúplným, pokud se týče stížen jest nedostatkem důvodů, jest zmatečným, pokud obžalovaného podle rozsudkového výroku uznává vinným, že se dopustil jednání, pokud se týče opomenutí, o nichž již podle přirozených pro každého poznatelných následků mohl postříci, že se jimi může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, neboť ony okolnosti jsou důležité pro řešení otázky, zda obžalovaný mohl předpokládati, že W. jako přední dělník, byv, jak soud sám zjišťuje, náležitě obžalovaným poučen o uschovávání nevystřílených patron a o používání patron namrzlých, bude jednati tak, jak učinil.

Výtky jsou odůvodněny ohledně rozsudečného výroku, že se obžalovaný, nepostarav se o řádnou evidenci a o bezpečné uložení dynamitových patron, dopustil jednání, pokud se týče opomenutí, o nichž podle své živnosti svého zaměstnání a podle svých zvláštních poměrů, mohl seznati, že se jimi může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí. Rozsudek, který, jak z důvodů vidno, stěžovatele uznává vlastně vinným pro zanedbání předpisů zvláště vyhlášených, odůvodňuje tento výrok hlavně poukazem na ony předpisy, aniž by se jimi blíže zabýval a uvedl, v jakém směru byly předpisy ty překročeny. Obžalovaný byl jako stavitel povinen ve své živnosti a při svém zaměstnání - tedy i při svých zvláštních poměrech - říditi se při používání dynamitu předpisy oněch ministerských nařízení a byl ohledně evidence a uložení nevystřílených patron povinen zaříditi, pokud by nepřicházela v úvahu všeobecná nedbalost, o níž již shora byla řeč, jen to, co mu ony předpisy nařizovaly. Nelze zajisté na zaměstnavateli se stanoviska trestního zákona žádati, by jeho dozor šel dále, než se mu zákony a předpisy nařizuje, neboť pak by veškeré podnikání bylo znemožněno, ježto by kontrola každého jednotlivého dělníka a jeho prací podnikatele úplně vyčerpala; podnikatel se musí proto spoléhati na orgány, které kontrolou určitých prací pověřil a na t. zv. přední dělníky, při jichž výběru musí ovšem zachovávati jistou opatrnost.

V souzeném případě přicházejí v úvahu hlavně předpisy § 105 - 115 min. nařízení čís. 68/1877 ř. zák. a § 7 min. nařízení čís. 95/1899 ř. zák. Podle § 115 nesmí partníci a dělníci třaskaviny bráti sebou do bytu a jich používati k jiným účelům, než ke kterému jim byly dány; zaměstnavatel má pak pečovati o to, by spotřební skladiště bylo pod dozorem a zamčeno a by třaskaviny byly z něho vydávány jen spolehlivými lidmi a to jen v potřebném množství a by po skončení práce byly dělníky vráceny a na bezpečném místě uloženy. § 7 min. nařízení čís. 95/1899 ř. zák. ustanovuje, že zaměstnavatel má týmž způsobem pečovati o vydávání a o ukládání zážehů. V § 105 min. nařízení čís. 68/1877 ř. zák. uvádí se výslovně, jak již z části se stala o tom shora zmínka, "že dělníci vybavení třaskavinami mají býti od svého představeného inženýra, políra, partníka, šichtmistra, důlního a pod. zasvěceni v povahu těchto preparátů, a že se jim mají řádně vysvětliti všechna bezpečnostní opatření, která jsou při práci k uvarování nehod nutná". Že k osobám těm patří vedoucí dělník, zřejmo ze slova "Partieführer" (partník). Podle § 115 cit. nař. má zaměstnavatel o to pečovati, by byly spotřební magacíny řádně uzavřeny a pod dozorem, by z nich byly třaskaviny jen spolehlivými osobami jen v potřebném množství vydávány, a by neupotřebené třaskaviny byly koncem pracovní doby vráceny a na bezpečných místech uschovány. Jak by měl zaměstnavatel o to, co shora uvedeno, pečovati, v cit. min. nařízení uvedeno není a ani uvedeno býti nemůže, poněvadž taková bezpečná kontrola není možná, není-li zaměstnavatel sám při vydávání odstřelování třaskavin přítomen.

To však z důvodů shora uvedených možno není, při čemž též na váhu padá, že ten, kdo třaskaviny vydává, může je vydávati podle svého dobrého zdání a že při používání třaskavin - děje-li se racionelně - mohou býti třaskaviny též uspořeny. Musí se tudíž zaměstnavatel spoléhati na toho, koho vydáváním třaskavin pověřil - v souzeném případě to byl vedoucí dělník Rudolf W. Z těchto úvah a ze shora cit. doslovu § 115 a 105 cit. nař. vychází na jeho, že péče o to, by nespotřebovaná zapalovadla a nespotřebované náboje byly náležitě dělníky po skončení pracovní doby vráceny do skladiště, není osobní povinností zaměstnavatele a že péče o to nemusí býti přenesena na osobu třetí, nýbrž že stačí ustanovení vedoucího dělníka, jenž však musí býti osobou způsobilou (nedbalost při výběru). Není-li tento přední (vedoucí) dělník osobou způsobilou a věděl-li o tom zaměstnavatel neb nepřesvědčil-li se o tom, že takovou osobou je, pak ovšem je on za kontrolu zodpovědným. Než v tom směru postrádá napadený rozsudek zjištění a bylo jej již proto zrušiti. Ve druhé řadě jest odůvodněn i zmatek podle § 281 čís. 5 tr. ř., pokud stížnost vytýká, že soud nepřihlédl k výpovědi svědka Adolfa K-a, jenž udal, že mu W. řekl, že si může dynamit zaopatřiti sám. Tato výpověď byla důležitou k posouzení otázky, zda dynamit, jímž bylo neštěstí přivozeno, pocházel ze zásob obžalovaného. Okolnosti tímto svědkem potvrzené by mohly nabýti významu i v případě, kdyby nalézací soud nabyl přesvědčení, že přední dělník Rudolf W. nebyl osobou spolehlivou a způsobilou a že se obžalovaný při náležité opatrnosti o tom mohl přesvědčiti.

Z těchto důvodů bylo napadený rozsudek zrušiti a podle § 288 čís. 1 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.