Rt 3571/1929
Trestní zákon označuje za účel vyhrůžky při vydírání vynucení konání, dopuštění neb opomenutí, při loupeži (spáchané pohrůžkou) zmocnění se cizí věci movité (její okamžité odnětí).

Rozdíl mezi skutkovými podstatami oněch zločinů záleží v tom, že zlo, jímž bylo pohrozeno, hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však teprve v budoucnu.

Skutková podstata zločinu loupeže podle § 190 tr. zák., spáchaného pohrůžkou, předpokládá takovou pohrůžku směřující proti životu nebo tělu, že napadené osobě nezbývá volnost pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska, než obětovati věc. Při zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. nedosahuje však pohrůžka této síly a bezprostřednosti, takže napadená osoba má na vůli, splniti to, co žádáno, nebo splnění žádosti odepříti.

Jest nerozhodné, zda zbraň užitá při loupeži či vydírání nebyla nabita, pokud tato skutečnost nebyla poškozenému známa.

( Rozhodnutí Zm I 367/29, 30.08.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost napadá rozsudek porotního soudu jen potud, pokud stěžovatel byl jím uznán vinným zločinem loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák. Zmatek ten spatřuje v tom, že sborový soud porotní zamítl při hlavním přelíčení návrh stěžovatelova obhájce, by byla porotcům dána k 1. hlavní otázce na zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák., eventuální otázka na zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák.

Otázka ta měla prý býti dána porotcům jednak proto, že se skutková podstata zločinu loupeže pohrůžkou podobá skutkové podstatě zločinu vydírání vyhrožováním tak, že řešení otázky, zda jde o zločin loupeže podle § 190 tr. zák. či o zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák., je mnohdy i pro právníka úkolem nesnadným, jednak vzhledem k obecně uznávané zásadě trestního řízení "in dubio mitius". Stížnosti nelze přiznati oprávněnost. O porušení předpisu podle § 320 tr. ř. šlo by tenkrát, kdyby byly po rozumu tohoto ustanovení zákona "tvrzeny", t. j. buď výslovně tvrzeny nebo alespoň výsledky hlavního přelíčení napovězeny skutečnosti, podle nichž by, kdyby byly pravdivé, skutek stěžovateli obžalobou jako zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák. za vinu kladený spadal pod mírnější ustanovení trestního zákona o zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. Tohoto předpokladu tu však nebylo.

Ze srovnání ustanovení §§ 98 b) a 190 tr. zák. vysvítá, že trestní zákon označuje za účel vyhrůžky při vydírání vynucení nějakého konání, dopuštění neb opomenutí, při loupeži vůbec, tedy i při loupeži spáchané pohrůžkou, však zmocnění se cizí věci movité, tudíž její okamžité odnětí. Podle toho spočívá podstatný rozdíl mezi skutkovou podstatou zločinu loupeže podle § 190 tr. zák. pohrůžkou, a skutkovou podstatou zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. v tom, že zlo, jímž bylo pohrozeno, hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však teprve v budoucnu.

Skutková podstata zločinu loupeže podle § 190 tr. zák. pohrůžkou, předpokládá pohrůžku jsoucí podle své povahy násilím učiněným ohroženému, t. j. takovou proti životu nebo tělu směřující pohrůžku, že napadené osobě nezbývá volnosti pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska, než obětovati věci. Při zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. nedosahuje však pohrůžka této síly a bezprostřednosti, takže napadená osoba má na vůli, splniti to, co žádáno, nebo splnění žádosti odepříti.

Příběhu, o nějž v souzeném případě jde, nebyl podle výsledků hlavního přelíčení kromě stěžovatele a poškozeného Františka G-a nikdo přítomen. Jest tedy jen zkoumati, zda byly výpověďmi těchto osob tvrzeny nebo napovězeny skutečnosti, podle nichž by, kdyby byly pravdivé, spadal skutek stěžovateli obžalobou jako zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák. za vinu kladený jen pod ustanovení § 98 b) tr. zák. Stěžovatel, jenž, jak vyšlo při hlavním přelíčení najevo, před četnictvem vůbec popřel skutek, uvedl při hlavním přelíčení v podstatě v souhlasu s tím, co udal před vyšetřujícím soudcem, že namířil Františku G-ovi, když tento za tehdejší mlhy přišel až k mostu přes řeku Bělou u K., kde stěžovatel na něho číhal, revolverem, který prý nebyl nabit, na prsa a vyzval ho, by mu vydal peníze, že G., odhodil na to ihned balík, v němž byly bankovky, zvedl obě ruce a vydal pak stěžovateli na jeho vyzvání též drobné peníze a revolver, že stěžovatel si pak vzal řečený, G-em odhozený balík, řekl G-ovi "Jetzt können Sie gehen" a že G. pak odešel. Poškozený František G. potvrdil při hlavním přelíčení v podstatě v souhlase s údaji před četnictvem a s obsahem svědectví před vyšetřujícím soudcem jako svědek, že přišel tenkrát za husté mlhy k řečenému mostu, byl přepaden neznámým mužem, který, přiskočiv k němu, namířil mu revolverem na prsa se slovy "Ruhig verhalten, sonst schiesse ich Sie nieder", že svědek se lekl tak, že pozvedl balík s bankovkami, který měl v pravé ruce, jako na obranu, že však ruka mu ihned sklesla, že útočník sáhnuv mu do kapsy vzal mu z ní drobné peníze a revolver, že vzal na to svědku z ruky též balík s bankovkami, že řekl svědkovi "Sie können gehen", že svědek, odcházeje, se obrátil, protože se obával, že bude pachatelem ze zadu střelen, a že obžalovaný B. je určitě totožný s oním pachatelem.

Z toho, co uvedeno plyne, že nebylo ani ve vylíčení děje stěžovatelem ani ve výpovědi svědka G-a podkladu pro eventuální otázku na zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák., neboť, hledíc k ději stěžovatelem a svědkem G-em v podstatě stejně vylíčenému mohl G. splnění zla, jímž mu bylo pohrozeno, okamžitě očekávati a šlo, jak plyne nejlépe ze skutečnosti, že G. pod vlivem pohrůžky směřující proti jeho životu dal si věci vzíti nebo je sám vydal bez nejmenšího vzpěčování se a aniž se pokusil o sebe menší odpor, o pohrůžku, jíž byla vůle G-ova v pravém slova smyslu zlomena, takže nezbyla napadenému jiná volba, než dáti si věci vzíti nebo je vydati, tedy o pohrůžku jsoucí násilím G-ovi učiněným.

Na věci nemění nic, že revolver, jímž stěžovatel G-a ohrožoval, nebyl podle tvrzení stěžovatelova nabit; neboť tato okolnost nebyla G-ovi známa a otázku, zda hrozilo G-ovi nebezpečí, či nikoli, jest posuzovati nikoli s hlediska osoby hrozící, nýbrž jen s hlediska osoby ohrožené.