Rt 357/1921

K okolnostem polehčujícím a přitěžujícím při stanovení výměry trestu.

( Rozhodnutí Kr I 764/20, 03.02.1921 )
Z odůvodnění:
Rozsudkem nalézacího soudu byla jedna skupina obžalovaných uznána vinnou krádeží dle § 174 I c) tr. zák. (drancováním obchodů), druhá skupina pak zločinem dle §§ 185, 186 a) tr. zák., jenž spočíval v tom, že od neznámých lidí, kteří se drancování zúčastnili, převzala věci, za tísně ukradené, a je na sebe převedla.

Proti výroku nalézacího soudu, kterým povolil všem obžalovaným podmíněný odklad trestu, poukázav na zachovalost většiny z nich, nebo nepatrné předchozí potrestání, dále na doznání jejich, byť u některých jen částečné, a na dobrý dojem, který učinili u soudu, provedlo státní zastupitelství odvolání. Poukazuje na to, že není správno, že se všichni obžalovaní k trestnému jednání doznali, dále na to, že čin obžalovaných byl takového rozměru a druhu a takové nebezpečnosti pro právní jistotu jednotlivých občanů a tak svůdným příkladem pro opakování podobných deliktů, že měl býti nejen přísně potrestán, nýbrž výkon trestu ihned nařízen.

Má prý na tom zájem státní celek, jemuž z důvodů veřejných záleží na tom, aby hromadné páchání zločinů bylo zamezeno a bezpečnost právní nebyla podkopávána. Nebudou-li obžalovaní musiti trest si odpykati, nedocílí se oné výstrahy před opakováním podobných činů, spíše naopak utvrdí se přesvědčení, že i s jinými bude tak blahovolně nakládáno.

Odvolání státního zastupitelství dlužno přisvědčiti potud, že doznání obžalovaných nelze v tomto případě použíti k odůvodnění podmíněného odkladu trestu, a dále též v tom, že povaha činu vylučuje v tomto případě podmíněný odklad trestu.

Dlužno zajisté uvážiti okolnosti, nalézacím soudem uvedené, zejména tedy zachovalost obžalovaných, o které možno mluviti, poněvadž v některých případech zjištěná potrestání byla nepatrná, jakož i dojem, kterým obžalovaní na soud působili, přičemž ovšem tato poslední dobrá známka obžalovaných může jako zevní znak jejich povahy přijíti v úvahu teprve tenkráte, když jiné okolnosti nedokazují, že dojem, který obžalovaní učinili, nesouhlasí s jejich pravou povahou.

K doznání bylo by lze v té všeobecnosti, jak to uvádí rozsudek nalézacího soudu, přisvědčiti jako k okolnosti, odůvodňující podmíněný odklad trestu jen tehdy, kdyby v něm bylo viděti upřímnou lítost obžalovaných, a tedy již před výkonem trestu jakési znamení, že sami o spácháném zlu uvažovali a jeho špatnost seznali. Toho však v tomto případě nelze shledati. Doznání obžalovaných pozbývá na ceně již tím, že bylo vynuceno nalezením ukradených, pokud se týče na sebe převedených věcí, a chybí mu tedy právě zmíněný znak, svědčící o tom, že obžalovaní sami nahlédli špatnost činu. Jest to doznání rázu docela formálního, o čemž v mnohých případech svědčí i jeho znění, v rozsudku zjištěné, ba u některých obžalovaných nelze o doznání vůbec mluviti.

Nelze proto pro povolení podmíněného odkladu trestu odvolávati se na bezcenné formální doznání obžalovaných, takže zbývá jen jejich zachovalost, která však nemá v osobnosti obžalovaných pevné opory, když prvá příležitost je svedla k činu tak závažnému, jenž ohrožuje veřejný pořádek v míře přímo nebezpečné. Jejich zachovalost a dobrý dojem, který učinili, ustupují do pozadí před zjištěním nalézacího soudu, že se u obžalovaných projevila touha po zisku a po vykořistění tísně druhého v jejich majetkový prospěch způsobem bezohledným.

Ačkoliv šlo pouze o majetkový prospěch, který musí býti posledním důvodem, jenž je odvrací od zlého konání, neodolali mu při prvé příležitosti, spáchali čin, o jehož zavržitelnosti podle vlastní zkušenosti musili býti přesvědčeni. O nějaké jejich nouzi nemůže býti řeči, neboť nalézací soud neměl ani příčiny, by tuto okolnost považoval za polehčující.

Uvedená kvalifikace trestného činu obžalovaných ukazuje právě opak mravní pevnosti povahy, předpokládané soudem nalézacím, totiž sesláblou mravní zodpovědnost obžalovaných a jejich neschopnost, sebe samy ovládati, nejsou-li k tomu nuceni veřejným opatřením.

Nelze proto očekávati, že by již pohrůžka trestem na ně působila a je k polepšení přivedla, zejména jejich zvláště vyvinutou ziskuchtivost v dovolené mezi udržela, a dlužno proto naříditi výkon trestu.

Poukazují-li někteří z obžalovaných na to, že šlo o trestný čin davu, jehož vlivu podléhali při spáchání trestného činu, jest jejich tvrzení již svrchu vyvráceno. Další jejich tvrzení, že trest nelze vykonati proto, že by jejich rodiny tím utrpěly, dále, že by i jinak je výkon trestu krutě postihl, nemohou přicházeti v úvahu, ježto se osobnosti obžalovaných nikterak nedotýkají a o polepšení obžalovaných nikterak nesvědčí.

Také ta okolnost, že škoda byla nahražena, neprospívá obžalovaným, ježto naprosto nelze jim přičítati za zásluhu, že ukradené věci byly vráceny, nýbrž stalo se tak náležitým provedením četnického šetření.