Rt 3551/1929
Dopustil-li se pachatel několika krádeží a nahradil-li škodu z jedné z nich, nastane beztrestnost krádeže, ze které byla škoda nahrazena, za ostatních podmínek § 187 tr. zák. tehdy, když jednotlivé zlodějské útoky jsou činy samostatnými, vnitřně nesouvisejícími, nýbrž tvořícími jen jednotu vnější podle § 173 tr. zák.

Jsou-li však jednotlivé krádeže podle pachatelova záměru jen částí zamýšleného činu úhrnného a vykonáním téhož zločinného úmyslu, takže pozdější krádeže jsou jen pokračováním v dřívějších a všechny pospolu tvoří v podstatě jeden čin a jednu krádež, nestane se náhradou škody z jednoho takového zlodějského útoku beztrestným ani tento.

( Rozhodnutí Zm I 182/29, 1.07.1929 )
Z odůvodnění:
Stížnost dovozuje, že použití § 187 tr. zák. co do krádeže těchto věcí není na závadu, že obžalovaná odcizila kromě toho i (nenahrazenou) částku 22 Kč svému zaměstnavateli, poněvadž prý jde o dva samostatné činy vnitřně spolu nesouvisející, a otázku beztrestnosti jest posuzovati ohledně každého činu zvláště. Důsledkem toho měla prý býti obžalovaná odsouzena jen pro krádež spáchanou na zaměstnavateli odcizením 22 Kč, a to jen pro přestupek. Zmateční stížnosti lze přisvědčiti potud, že, dopustil-li se pachatel několika krádeží a nahradil-li škodu z jedné z nich, nastane beztrestnost krádeže, ze které byla škoda nahrazena, za ostatních podmínek § 187 tr. zák. tehdy, když jednotlivé zlodějské útoky jsou činy samostatnými, vnitřně nesouvisejícími, tvořícími jen jednotu vnější podle § 173 tr. zák.

Jsou-li však jednotlivé krádeže podle pachatelova záměru jen částí zamýšleného činu úhrnného a vykonáním téhož zločinného úmyslu, takže pozdější krádeže jsou jen pokračováním v dřívějších a všechny pospolu tvoří v podstatě jeden čin a jednu krádež, nestane se náhradou škody z jednoho takového zlodějského útoku beztrestným ani tento, poněvadž právě není radost učiněno požadavku § 187 tr. zák., by byla nahrazena celá škoda, z činu vzešlá.

Podle toho jest důležito zkoumati a zjistiti, zda v souzeném případě, hledí-li se zároveň k úmyslu obžalované, jest jednotlivé zjištěné krádeže pokládati za čin jednotný, či za samostatné zlodějské útoky bez vzájemné vnitřní souvislosti. V případě posléz uvedeném nabude pak významu druhá otázka dotčená zmateční stížností, zda podle způsobu, jímž došlo k vrácení věcí poškozené, lze právem tvrditi, že obžalovaná vyhověla další náležitosti § 187 tr. zák. tím, že dobrovolně, třebas na naléhání poškozené, vrátila odcizené předměty a že se proto aspoň ohledně krádeže těchto věcí stala beztrestnou z důvodu účinné lítosti. Než v obou uvedených směrech nelze napadený rozsudek vůbec přezkoumati na základě dosavadních skutkových zjištění. Neboť rozsudek odůvodňuje výrok, o nějž tu jde, jen větou, že o účinné lítosti v souzeném případě nelze mluviti, poněvadž schází podmínka § 187 tr. zák. (napravení škody). To však nestačí, když rozsudek po skutkové stránce nezkoumá a nezjišťuje ani úmysl obžalované, rozhodný pro posouzení, zda šlo o jednotný čin či o jednotlivé krádeže spolu vnitřně nesouvisející, ani způsob, jímž poškozená Pavla P-ová znovu nabyla odcizených věcí, a když takto vůbec nezjistil okolnosti, z nichž by bylo lze dojíti k bezpečnému závěru o otázkách, o něž tu jde, t. j. zda použití § 187 tr. zák. nebrání případná jednotnost činu, pokud se týče, zda v případě Pavly P-ové při správném výkladu zákona lze mluviti o dobrovolné náhradě škody v tom smyslu, jak toho vyžaduje ustanovení § 187 tr. zák. k beztrestnosti pro účinnou lítost.