Rt 3521/1929
I. Řidič silostroje neodpovídá za vlastní neopatrnost chodců, jdoucích po stranách silnice, jen tehdy, nebylo-li tu zevních známek na ni upozorňujících.

II. Otázku, zda šlo o událost nepředvídanou a nepředvídatelnou (o náhlé a nenadálé objevení se překážky v jízdní dráze) jest řešiti výhradně s hlediska řidiče.

III. Okolnost, že řidič vykonal řidičskou zkoušku teprve krátce před úrazem, ukládala mu právě za povinnost, by tím bedlivěji zachoval zákonné předpisy.

IV. V místě, kde má silnice značný spád a kde je křižovatka, jest řidiči zmírniti rychlost jízdy tak, by zůstal pánem vozidla (rychlosti).

( Rozhodnutí Zm I 184/29, 11.06.1929 )
Z odůvodnění:
Dovolávajíc se údajů svědků P-y a M-a, zmateční stížnost dovozuje, že hoch Adolf K. vběhl pojednou s chodníku do jízdní dráhy zcela nepředvídaně a že vběhl před vůz (nákladní auto, řízené obžalovaným) na vzdálenost 4 metrů, že obžalovaný dal ihned (výstražné) znamení, hoch však běhal zmateně před vozem, obžalovaný pak že vypnul motor a brzdil. Z oněch svědků učinil údaje, v podstatě shodné s tím, co uvedeno ve zmateční stížnosti, jen Vratislav M.

Lze sice připustiti, že kdyby bylo zjištěno, že hoch vběhl obžalovanému do jízdní dráhy, pokud se týče na vzdálenost oněch 4 m přímo před auto nenadále a nepředvídaně, otázka trestného zavinění obžalovaného stala by se při nejmenším velmi pochybnou. Za všech okolností jest však trvati na tom, že otázku, zda šlo v konkretním případě o událost nepředvídanou, zároveň však i nepředvídatelnou, pokud se týče o náhlé, nenadálé objevení se překážky v jízdní dráze, jest řešiti výhradně s hlediska řidiče silostroje, tedy v souzeném případě jen s hlediska obžalovaného. Rozsudek zjišťuje v tom směru, že obžalovaný měl sice jízdní dráhu volnou, že však nejen mohl již na vzdálenost 150 kroků viděti asi 5 chlapců stojících na chodníku před B-ovou drogerií, nýbrž podle vlastního doznání viděl také státi na chodníku chlapce, dívajícího se na druhou stranu ulice a nedívajícího se směrem k jeho autu a že ve vzdálenosti asi 11 m dával znamení houkačkou.

Nelze nic namítati proti tomu, dospěl-li nalézací soud volnou úvahou situace takto samotným obžalovaným doznané, že obžalovaný mohl již z této situace usouditi, že chlapec chce asi přejíti na druhou stranu ulice. Jde tu o zjištění povahy po výtce, ba výhradně, skutkové, jež však opravňovalo nalézací soud zároveň již také k dalšímu rozsudkovému závěru, rázu právního, podle něhož měl obžalovaný opatrnost, jemu rozsudkem před tím již vzhledem ke značnému spádu ulice, po níž jel, a ke křižovatce všeobecně ukládanou, zvýšiti a zmírniti rychlost tak, by zůstal pánem vozidla (správněji pánem své rychlosti) a by nedošlo k úrazu. Za tohoto stavu věcí, jak jej zjišťuje rozsudek, stává se, pokud jde o souzený případ bezpředmětnou námitka uplatňovaná zmateční stížností všeobecně v ten rozum, že řidič auta je povinen dbáti toho, co se děje před ním v jízdní dráze, nikoli na chodníku, neboť řidič silostroje neodpovídá za vlastní neopatrnost chodců, jdoucích po stranách silnice, jen tehdy, nebylo-li tu zevních známek na ni upozorňujících, o obžalovaném zjišťuje však rozsudek způsobem, jemuž, jak znova zdůrazněno budiž, odporovati nelze, že postřehl známky, nasvědčující tomu, že chlapec chce (strojí se) přejíti na druhou stranu ulice.

Nepozornost (nedbalost) a zavinění obžalovaného shledal nalézací soud podle rozsudkových důvodů v tom, že jel autem rychlostí daleko přes 20 km za hodinu, ač silnice má v místech nehody značný spád a je tam kromě toho i křižovatka. Tato rychlost je v rozsudku právem označena jako přílišná; lze dokonce říci, že rozsudek posuzuje místní situaci, jím samotným zjištěnou, zejména, pokud jde o křižovatku, způsobem, obžalovanému dokonce až příliš příznivým, ukládaje mu v důvodech za povinnost zmírniti rychlost i pod 15 km, nikoli však až na 6 km za hodinu. Jest mu však přisvědčiti, pokud dospívá k závěru, že již vzhledem k oněm dvěma okolnostem místní situace, k značnému spádu silnice a ke křižovatce, bylo na obžalovaném, by zmírnil rychlost jízdy tak, by zůstal pánem vozidla (rychlosti) a by mohl každým okamžikem zastaviti. Zmateční stížnost snaží se neprávem vylíčiti událost tak, že ke smrtelnému úrazu hochovu došlo jen jeho vlastním zaviněním, poněvadž vběhl náhle před auto v takové vzdálenosti, že auto se již zastaviti nemohlo. V rozsudkových důvodech není sice řečno, zda a pokud přispělo k hochovu úrazu také jeho vlastní neopatrné počínání, k založení skutkové podstaty přečinu podle § 335 tr. zák. stačí však v tom směru konečný závěr rozsudkový, podle něhož přílišná rychlost jízdy obžalovaného, jeho neopatrnost a nepozornost zavinily, že došlo k úrazu Adolfa K-e a k jeho smrti.

Trestná zodpovědnost obžalovaného byla by vyloučena jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že výsledek nastal bez jakéhokoliv jeho zavinění a přes to že sám se zachoval podle předpisů, že smrtelný úraz hochův byl přivoděn výhradně jeho vlastním zaviněním. Je pak za tohoto stavu věci nepochybno, že i příčinnou souvislost mezi jednáním obžalovaného s jedné strany a smrtelným úrazem Adolfa K-e se strany druhé zjišťuje rozsudek oním svým shora nastíněným konečným závěrem plným právem.

Tuto příčinnou souvislost nebyla by s to vyloučiti ani okolnost, zmateční stížností zvlášť zdůrazňovaná, že hoch vběhl náhle před auto v takové vzdálenosti, že se auto nemohlo zastaviti, neboť rozsudek zřejmě vychází ze správného názoru, že příčinou této nemožnosti byla právě přílišná rychlost jízdy obžalovaného. Zmateční stížnost namítá posléze, že i kdyby byl obžalovaný jel příliš velkou rychlostí nebo byl zapomněl brzditi, stalo se tak proto, že obžalovaný, jemuž bylo v osudné době jen něco málo přes 18 let, vykonal teprve 23. února 1928, tedy pouhé 4 měsíce přede dnem úrazu (23. června téhož roku) řidičskou zkoušku, že je tedy řidičem posun nezkušeným, který konal tehdy první jízdu autem.

Námitka, která směřuje proti rozsudkovému výroku, podle něhož obžalovaný mohl již podle svého povolání a zaměstnání postříci nebezpečenství, hrozící z jeho opomenutí, je zřejmě bezdůvodna. Na váhu padá tu ustanovení prvého odstavce § 22 minist. nař., podle něhož jsou ze samostatného řízení jízdných silostrojů vyloučeny osoby, kterým není aspoň 18 let, kdežto ona okolnost, připomenutá ve zmateční stížnosti, v rozsudku uvedená, že obžalovaný vykonal již řidičskou zkoušku, opravňovala nalézací soud tím spíše k onomu výroku, napadenému zmateční stížností, bez ohledu na to, jak často obžalovaný po zkoušce autem jezdil a že byl snad řidičem prakticky posud nezkušeným, ana tato okolnost obžalovanému právě ukládá za povinnost, by tím bedlivěji zachoval zákonné předpisy a, by se zejména mírnou rychlostí vyhýbal nebezpečným situacím.