Rt 3503/1929
Zavinění třetích osob (neopatrnost poškozeného) nesprošťuje obviněného zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání.

( Rozhodnutí Zm I 96/29, 31.05.1929 )
Z odůvodnění:
Bezpodstatná jest námitka, že nalézací soud posoudil otázku příčinné souvislosti způsobem právně pochybeným a činícím proto rozsudek zmatečným podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Zmateční stížnost namítá v tom směru, že si M-ová svůj smrtelný úraz zavinila sama tím, že v posledním okamžiku chtěla přeběhnouti a také počala přebíhati silnici pro obžalovaného zcela neočekávaně, při čemž se stížnost dovolává rozhodnutí čís. 2858 sb. n. s., vyslovujícího názor, že řidič silostroje není odpovědný za nehodu, jež byla vyvolána nevypočítatelným a neodvratitelným jednáním poškozeného.

Avšak příčinná souvislost byla by vyloučena jen tehdy, kdyby bylo dokázáno, že úraz M-ové byl přivoděn, jak dovoditi se snaží zmateční stížnost, výhradně jen jejím vlastním zaviněním. Onen pokus zmateční stížnosti míjí se však cíle již proto, že rozsudek právem shledává zavinění obžalovaného v tom, že svým činem a opominutím porušil závazné proň předpisy druhého odstavce §§ 46 a 48 minist. nař. č. 81 z roku 1910.

Zavinění třetích osob, zejména neopatrnost poškozeného sprošťuje řidiče silostroje jen tehdy zodpovědnosti, dbal-li sám všech opatrností, uložených mu zákonnými předpisy nebo daných v příčině řízení vozidla povahou věci, avšak zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání nezprošťuje ho ani případné spoluzavinění třetích osob, čítajíc k nim i poškozeného, a není v případech toho druhu zejména přerušena ani příčinná souvislost mezi jednáním pachatelovým a nastalým škodným, protiprávním výsledkem. Stačí, vyvolal-li pachatel třebas jen jednu z podmínek, jež měly v zápětí úraz. Praví-li se ve zmateční stížnosti, že by k úrazu M-ové jistě nebylo došlo, kdyby nebyla přebíhala silnici, lze souhlasně s rozsudkem stejným právem říci, že by se tak nebylo stalo ani tehdy, kdyby se byl obžalovaný zachoval podle předpisů, kdyby byl totiž v onom místě jednak nejel rychleji než 6 km za hodinu, zejména však kdyby byl dával výstražná znamení.

Za tohoto stavu věci dospívá pak rozsudek bez právního omylu nejen k závěru, že si obžalovaný musil býti vědom své nedbalosti a porušení oněch zákonných předpisů, nýbrž i k závěru, že obžalovaný mohl předvídati (nahlížeti) též, že svým jednáním ohrožuje lidskou bezpečnost. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jako bezdůvodnou.