Rt 350/1921
Ke skutkové podstatě zpronevěry se nevyhledává, by věc byla svěřena pachateli právě vlastníkem.

( Rozhodnutí Kr I 580/20, 29.01.1921 )
Z odůvodnění:
Obžalovaný namítá především ve zmateční stížnosti, že Pavel. V. smlouvou, mezi ním a stěžovatelem o koupi koní uzavřenou, a zaplacením kupní ceny nabyl pouhého titulu k nabytí vlastnictví ke koním, vlastnictví však že mohl nabýti dle § 425 obč. zák. teprve právním odevzdáním a převzetím koní a to dle § 426 ob č. zák. jen hmotným odevzdáním jich z ruky do ruky.

Tím, že stěžovatel koně k příkazu Pavla V-a postavil do stáje Jana S-a prý tedy ještě nepřešli do vlastnictví Pavla V-a, poněvadž tím nebyli převzati ani Pavlem V-em samotným ani Janem S-em, o němž prý není zjištěno, že by byl býval zmocněn Pavlem V-em k převzetí koní, tak, že Jan S. neměl ani práva ani úmyslu, nabýti vlastnictví ke koním pro Pavla V. Pavel V. měl prý tudíž oproti stěžovateli pouze nárok na dodání a odevzdání, koně samotní prý však zůstali vlastnictvím stěžovatelovým, který tudíž nezadržel a si nepřivlastnil věc cizí. Námitka jest právně bezpodstatna. Kupní smlouva náleží pouze k titulům nabytí vlastnictví a nabývá se vlastnictví koupené věci teprve odevzdáním tak, že až do odevzdání podržuje vlastnické právo prodatel.

Movité věci mohou na jiného býti přeneseny zpravidla jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky. Než, nehledíc k tomu, že zákon připouští dle okolností i jiné formy tradice, spatřuje nalézací soud v tomto případě odevzdání koní správně v tom, že je stěžovatel k příkazu Pavla V-a postavil do stáje, jím určené, byť k tomu bylo došlo i bez osobní přítomnosti Pavla V-a a byť ani nalézací soud neviděl v Janu S-ovi, do jehož stáje koně postaveni byli, V-ova zmocněnce. Odevzdal tedy stěžovatel koně kupci na místě, jež kupec sám byl k tomu určil. Nelze tedy právem říci, že koně i potom, když je stěžovatel postavil do oné stáje, zůstali jeho vlastnictvím a že tedy nezadržel a si nepřivlastnil věci cizí.

V dalším dovozuje zmateční stížnost, že Jan S., který koní od stěžovatele pro Pavla V-a nepřijal a zástupcem posléz jmenovaného vůbec nebyl, tím, že vyzval stěžovatele, by si koně vzal zpět, mu koně nesvěřil. Zejména prý nevychází ze svědecké výpovědi Jana V-a na jevo, že by byl koně stěžovateli, jak dovozuje rozsudek, odevzdal jen do uschování a jen na tu dobu, než by od něho (S-a) bylo odvráceno podezření z podloudnictví. Nalézací soud spatřuje pojmový znak svěření ve smyslu § 183 tr. zák. opravdu v tom, že stěžovatel k žádosti S-ově koně, byť bez vědomí a výslovného příkazu Pavla V-a, k sobě vzal. Ta okolnost, že koně nebyli stěžovateli svěřeni jich vlastníkem, je právně bezpodstatna, neboť skutková podstata zpronevěry nepředpokládá ani dle doslovu znění ani dle smyslu § 183 tr. zák., by věc byla pachateli svěřena právě jejím vlastníkem; stačí, dostala-li se na základě jistého právního poměru do moci třetí osoby (pachatele) se závazkem, že ji později opět vydá. Tak tomu bylo dle zjištění nalézacího soudu v tomto případě. Obžalovaný byla si toho též vědom, že to nejsou jeho koně a že nemá neobmezené disposice k nim, považuje koně právem za odevzdané, což plyne též z toho, že za koně dostal peníze a že se po 3 dny o koně nestaral.