Rt 3498/1929
Rozsah náhrady škody jako podmínky beztrestnosti v účinné lítosti nelze určovati ex nunc, podle doby, kdy náhrada škody přichází v úvahu, nýbrž ex tunc, podle doby, kdy byl spáchán trestný čin; nemožnost úplné náhrady škody, způsobená náhodou nebo cizí vinou, jde na vrub pachatelův.

( Rozhodnutí Zm II 219/28, 28.05.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost poukazuje, napadajíc názor nalézacího soudu, správně na jasné ustanovení § 187 tr. zák., podle něhož jest podmínkou beztrestnosti z důvodu účinné lítosti, když pachatel prve, než o tom zví vrchnost, napraví všechnu škodu, vzešlou z jeho podílnictví, pokud se část ta vyšetřiti dá, a dovozuje, že G. tím, že neodvedl veškeré zboží, které na se převedl a náhradu za ony čtyři kusy nedal, tuto náležitost nesplnil. Zmateční stížnost usuzuje správně, že škodu, t. j. rozsah její náhrady jako podmínky beztrestnosti ve smyslu § 187 tr. zák. nelze určovati ex nunc, totiž podle doby, kdy přichází v úvahu náhrada škody, nýbrž ex tunc, t. j. podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, tedy podle doby, kdy pachatel čin spáchal, při čemž i nemožnost úplné náhrady škody, způsobená náhodou nebo cizí vinou, jde na vrub pachatelův.