Rt 3497/1929
Základní směrnicí pro zjištění zodpovědnosti řidiče motorového vozidla za nehodu jest ustanovení § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., podle něhož má býti rychlost jízdy zvolena za všech okolností tak, by řidič byl pánem vozidla a by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována.

Nevyviňuje sama o sobě okolnost, že byl rozmočený sněhový poprašek, který mohl přivoditi smyk auta, ani stáří a menší spolehlivost stroje.

( Rozhodnutí Zm I 198/29, 24.05.1929 )
Z odůvodnění:
Rozsudek bere za zjištěno, že obžalovaný jako šofér osobního automobilu dne 1. února 1928 po 2. hod. ranní při jízdě P-ovou třídou na Ž. zajel náhle před domem č. 100 na P-ově náměstí na pravý chodník ve směru jízdy a zasáhl tam chodce Antonína V-a, že byl tento přimáčknut autem ke zdi a že při tom utrpěl těžká zranění, jímž podlehl téhož dne; ač soud zjišťuje, že mezi událostí tou a smrtí V-ovou byla příčinná souvislost, sprošťuje přece obžalovaného podle § 259 čís. 3 tr. ř. z viny, ježto nedospěl podle výsledků trestního řízení k přesvědčení, že, jak obžaloba tvrdí, obžalovaný nešetřil předepsané opatrnosti při řízení auta, zejména že nebyl úplně střízlivý, a jel přílišnou rychlostí, nedávaje výstražného znamení, a tím ono neštěstí zavinil.

Základní směrnicí pro zjištění zodpovědnosti řidiče motorového vozidla za nehodu jest ustanovení § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., podle něhož má býti rychlost jízdy zvolena za všech okolností tak, by řidič byl pánem své rychlosti a by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Nevyviňuje tudíž řidiče o sobě okolnost, že byl rozmočený sněhový poprašek, který kluzkostí jízdní dráhy mohl přivoditi smyk auta, ježto skutečnost taková bdělému řidiči jest nezbytnou pobídkou ke zvýšené opatrnosti; ani případné stáří stroje a menší jeho spolehlivost. Rozsudek osvobozující spočívá cele na zodpovídání se obžalovaného, který způsobem značně nápadným podle postupu a průběhu trestního řízení zodpovídání svoje měnil a doplňoval, snaže se vinu na nehodě převésti na okolnosti mimo jeho osobu; neshledává údaje jeho výsledkem provedených důkazů vyvrácenými a sprošťuje ho z obžaloby pro nedostatečnost důkazů ve směru subjektivního zavinění.

Vezme-li se v úvahu předpoklad rozsudku, že obžalovaný náhle zabrzdil, snaže se vyhnouti se neznámému člověku, objevivšímu se mimo nadání v jeho jízdní dráze, a že tím přivoděn byl smyk auta a zabočení jeho na chodník pro pěší, zůstává nevysvětlenou okolnost, kterou ani obžalovaný sám náležitě objasniti nemohl, jak to, že spatřil onoho člověka teprve v poslední chvíli, asi na 2 m pokud se týče 4 kroky před autem, a zda skutečnost ta není svědectvím o nedostatečné pozornosti obžalovaného za jízdy k tomu, co se děje před ním v jízdní dráze. Nalézací soud neměl po ruce situačního nákresu. O místě samotném uvádí jedině jako obecně známé, že ulice má svah a tím vysvětluje prudkost nárazu. Podle § 116 tr. ř. má se předsevzíti místní ohledání, kdykoliv je toho potřebí k objasnění okolnosti pro vyšetřování závažné. Průvodní návrh veřejného obžalobce domáhal se průvodního toho prostředku za přibrání svědků ne jen za účelem zjištění rychlosti jízdy obžalovaného, nýbrž zejména ke zjištění celkové situace v době nehody. Nelze vyloučiti, že by byl dán shlédnutím místa, šíře ulice, označením směru, odkud obžalovaný přijížděl, místa, kde a odkud spatřil onoho neznámého chodce, jenž prý dal popud k náhlému zabrzdění, jakož i místa, kam auto z jízdní dráhy zajelo a jaký účinek onen náraz přivodil, nalézacímu soudu další průvodní materiál ke skutkovým zjištěním a takto i k úsudku, zda obžalovaný za jízdy vzhledem ke svahu ulice, její přehlednosti, kluzkosti jízdní dráhy a povaze svého staršího vozidla šetřil předepsané a nutné opatrnosti při řízení auta tak, by za všech okolností byl pánem své rychlosti, zda neměl při náležité bdělosti možnost již dříve onoho neznámého chodce spatřiti a učiniti se svým vozem potřebné opatření, by se mu, přecházejícímu jízdní dráhu, vyhnul bez jakéhokoliv úrazu jak jeho osoby, tak i svého povozu a osob v něm sedících, pokud se týče, zda v případě nutného zabrzdění v poslední chvíli při jízdě po levé straně ulice mohlo a za všech okolností též musilo auto zajeti až na pravý chodník ve směru jízdy a to ještě tak prudce, že přerazilo dosti silný strom u samého kořene a přirazilo chodce V-a na zeď, odrazilo se ode zdi a se převrátilo.

Poněvadž nalézací soud při nedostatku potřebných důkazů o rychlosti a způsobu jízdy obžalovaného, jakož i o příčině nehody nevyhověl návrhu veřejného obžalobce na provedení důležitého onoho důkazu, který případně mohl sloužiti k usvědčení obžalovaného a po případě i k vyvrácení jeho tvrzení o neznámém chodci, porušil tím zásadu trestního řízení (§ 3 tr. ř.).