Rt 3493/1929
Ke zločinu podílnictví dle § 185 tr. zák.

I. Pojmu "ukrývání" ve smyslu § 185 tr. zák. odpovídá jakákoliv činnost, jež směřuje k tomu a jest s to, by ztížila nebo znemožnila oprávněné osobě opětné nabytí předmětu, jehož pozbyla.

II. Nevyžaduje se, by věc byla ukrývána zvláštním způsobem; stačí i pouhé uschování neb uložení věci, je-li tím věc před oprávněným skrývána a takto odňata jeho disposiční moci.

III. Není třeba, by tomu, kdo kradené věci přechovává a ukrývá, byly známy všechny podrobnosti krádeže, by již v době převzetí věcí těch věděl, kde, kým a za jakých okolností byla krádež provedena.

IV. Ukrývání kradených věcí (§ 185 tr. zák.) jest deliktem trvalým, který je ukončen teprve tehdy, když přestalo udržování trestného stavu (ukrývané věci byly nalezeny a vráceny do disposiční moci oprávněné osoby); teprve tímto okamžikem počíná běžeti promlčecí doba.

( Rozhodnutí Zm II 176/28, 23.05.1929 )
Z odůvodnění:
Rozsudek zjišťuje, že Ladislav P. spáchal krádež marianského obrazu na Sv. Kopečku s rámem a s výzdobou ze zlata a stříbra, a že část lupu z této kostelní krádeže prodal obžalované Aloisii Š-ové. Z okolnosti, že věci, pocházející z této krádeže, nalezené u stěžovatelky (různé zlaté skvosty, mají samy o sobě cenu přes 200 Kč, jakož i ze způsobu jich uschování usuzuje rozsudek, že je ukrývala; její vědomí o tom, že předměty pocházejí z krádeže obrazu na Sv. Kopečku, odůvodňuje jich povahou jakož i tím, že Š-ová P-a dobře znala.

Hlavní těžisko zmateční stížnosti s hlediska formálních výtek tkví v tvrzení, že pro vědomí původu věcí z krádeže, jež tvoří nezbytnou náležitost zločinu podle § 185 tr. zák., nejsou uvedeny v rozsudku důvody, pokud se týče, že uváděné důvody jsou takové, že mezi nimi a rozhodnou skutečností, jež má býti jimi odůvodněna, není logické souvislosti. Tato výtka je bezpodstatná. Jak již uvedeno, dovozuje rozsudek ono vědomí jednak z povahy předmětů, jednak též z toho, že stěžovatelka Ladislava P-a znala. K naplnění skutkové povahy zločinu podílnictví podle §§ 185, 186 a), b) tr. zák. není třeba, jak se zmateční stížnost domnívá, by přechovávateli a ukrývateli kradených věcí byly známy veškeré podrobnosti krádeže, by již v době převzetí předmětů věděl, kde, kým a za jakých okolností byla krádež provedena.

Podílníkem jest každý, kdo ukradenou věc vědomě na sebe převede a ukrývá, ať již vědomí jeho pramení v té neb oné skutečnosti. Ve směru tom rozsudek vědomí obžalované odůvodňuje povahou věcí, jakož i způsobem, jak je ukrývala; že šlo o různé součástky ozdob z kostelního obrazu, o kousky paprsků, řetízků zvláštní ruční práce, o předměty v celkové ceně 2.827 Kč, že je obžalovaná uschovávala v pohovce a ve slamníku, tedy na místě, kam se skvosty zpravidla neukládají, jakož i že před prohlídkou část jich odstranila ze své domácnosti a dala je do uschování Františku V-ovi, který též některé věci na její žádost roztavil.

Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. provádí stížnost jen, pokud míní, že z toho, co zjistil soud první stolice, nelze dovozovati, že stěžovatelčino jednání odpovídalo pojmu ukrývání ve smyslu § 185 tr. zák., kterýžto pojem prý se nekryje s pouhým uložením v bytě. Obžalovaná prý věci pouze na sebe převedla a vykonávala k nim jen práva držitelky. Stížnosti nelze přiznati v tomto směru oprávnění. Nalézací soud, jak již uvedeno, zjistil, že stěžovatelka koupené skvosty uschovala v pohovce, pokud se týče ve slamníku, a že část těchto skvostů dala do uschování Františka V-a, který některé z nich na její žádost roztavil; stížnost ocitá se tudíž v rozporu s tímto zjištěním, tvrdíc, že koupené věci byly volně uloženy ve stěžovatelčině bytě, takže prý je každý mohl hned viděti.

Pojmu "ukrývání" po rozumu § 185 tr. zák. odpovídá jakákoli činnost, jež směřuje k tomu a jest a to, by ztížila nebo znemožnila oprávněné osobě opětné nabytí předmětu, jehož pozbyla. Nevyžaduje se, by věc byla ukrývána nějakým zvláštním způsobem, jak za to má stížnost. Může tedy pojem ukrývání naplniti i pouhé uschování neb uložení věci, je-li tím věc před oprávněným skrývána a takto odňata jeho disposiční moci. Je-li však v souzeném případě zjištěno, že stěžovatelka ukradené skvosty, jež na sebe převedla, způsobem shora uvedeným přímo skrývala a část jich ze své domácnosti odstranila, davši je do uschování Františku V-ovi, nemůže býti pochybnosti, že toto její jednání, směřující k tomu, by bylo oprávněné osobě zatajeno, kde se ukradené věci nalézají, odpovídá plně pojmu "ukrývání" ve smyslu § 185 tr. zák.

Důvod zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že nalézací soud neshledal, že je trestný čin promlčen. Leč ani v tomto směru nelze zmateční stížnosti přisvědčiti. Stěžovatelka byla uznána vinou zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a), b) tr. zák., který spáchala nejen tím, že věci ukradené na sebe převedla, nýbrž i tím, že je ukrývala. Ukrývání kradených věcí nepatří však, jak za to má zmateční stížnost, k deliktům, při nichž bezprávný stav, který nastal potom, když pachatel svou činnost dovršil, prostě trvá, nýbrž patří k oné skupině trestných činů, při nichž trestné jednání pozůstává v tom, že se skutková podstata činu neustále a nepřetržitě uskutečňuje.

Je tedy, jak nalézací soud správně uznal, deliktem trvalým (delictum facti continui), který je ukončen teprve, když přestalo udržování trestného stavu. Je-li zjištěno, že stěžovatelka ukradené věci, jež v roce 1919 na sebe převedla, - vědouc, že pocházejí z krádeže, - ukrývala až do 30. října 1926, kdy u ní při domovní prohlídce byla část věcí nalezena, nutno uznati, že zločinná činnost, udržování trestného stavu, byla v tomto případě ukončena teprve tím, že ukrývané věci byly nalezeny a vráceny do disposiční moci oprávněné osoby, a že teprve tímto okamžikem počala by běžeti promlčecí doba.