Rt 3492/1929
I. Spolupachatelství zločinu nebezpečného vyhrožování podle § 99 tr. zák.

II. Zodpovědnost pachatele není závislá na ničem jiném než na tom, mohl-li jednající nahlédnouti, že jeho jednání neb opomenutí (a takovým může býti každé) je způsobilé přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro právní statky oněmi ustanoveními zákona chráněné.

III. Pachatel zodpovídá za vše, co jest s jeho jednáním (opomenutím) spojeno příčinně (§ 134 tr. zák.) tak, že by bez něho nebylo nastalo, bez ohledu na to, zda konkretní následek ohrožení nastal také proto, že se k příčině, vyvolané pachatelem, přidružily ještě příčiny, spočívající v okolnostech dalších, pachatelem třebas ani nepředvídaných a nechtěných.

IV. Spadá sem, nutil-li kdo jiného k útěku po kolejích železniční trati tím, že po něm házel kamením a holemi.

( Rozhodnutí Zm II 485/28, 17.05.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost vytýká především:

a) že rozsudkové zjištění, že, když se obě K-ovy přiblížily ke křoví, za nímž byli obžalovaní ukryti, asi na dva kroky, vykřikli obžalovaní "Stůjte, nebo vás zabijeme" a zároveň vyskočili z příkopu proti děvčatům - jednak odporuje výpověděm obou svědkyň, jednak jest neúplné a nejasné, poněvadž soud nepřihlíží k seznáním svědkyň, pokud prý souhlasně potvrdily, že nevědí, který z obžalovaných křičel, při čemž prý Štěpánka K-ová udala, že neví, zda křičeli oba obžalovaní, a Alžběta K-ová tvrdila, že slyšela jen jednou volat, ale neví, který z obžalovaných volal. Ve skutečnosti uvádí soud výpovědi obou svědkyň plně souhlasně s obsahem jejich seznání, takže výtka rozporu se spisy jest zřejmě lichá. Jest pravda, že se soud nezabývá dodatkem, který učinila Štěpánka (nikoliv také Alžběta) K-ová při hlavním přelíčení, totiž, že neví zda křičeli oba obžalovaní, avšak tímto opomenutím se rozsudek nestal zmatečným, poněvadž, i kdyby byl skutečně pohrůžku pronesl jen jediný z obžalovaných, neměnilo by to nic na vině obou, ježto soud zjišťuje formálně bezvadně řadu skutečností, odůvodňujících závěr, že oba obžalovaní jednali jako spolupachatelé; oba byli ukryti za keřem, když se svědkyně blížily, oba vyskočili z příkopu současně asi na dva kroky proti děvčatům, po pronesení vyhrůžky oba vyběhli na trať, děvčata pronásledovali, kamením a holemi po nich házeli, oba jednali v úmyslu, by děvčata zastrašili, takže za těchto okolností zodpovídají oba za úmyslný čin podle § 99 tr. zák. Výtka nejasnosti rozsudku neobstojí, poněvadž soud zjišťuje, že oba obžalovaní pronesli pohrůžku, a výtka nedostatku důvodu jest bezpodstatná, poněvadž soud odůvodňuje formálně toto své zjištění poukazem na trestní oznámení, svědeckou výpověď Matěje F-a a zejména na svědecká seznání Alžběty a Štěpánky K-ových.

b) Dále vytýká zmateční stížnost, že nalézací soud nezjišťuje, kdo z obou obžalovaných hodil po Štěpánce K-ové holí, jež ji udeřila do nohy a byla podle názoru soudu příčinou pádu Štěpánky K-ové a též toho, že se dostala pod jedoucí vlak. Nalézací soud neshledává vinu obžalovaných výlučně v tom, že jeden z nich hodil Štěpánce K-ové hůl pod nohy, nýbrž praví hned na to, že ostatně již ta okolnost, že oba obžalovaní po Štěpánce a Alžbětě K-ových házeli kamením a holemi, nutila obě k útěku a zvyšovala jejich nebezpečí, a že obžalovaní vzhledem k tomu, že viděli vlak se již pohybovati, a přes to děvčata dále pronásledovali, musili si býti zvýšeného nebezpečí vědomi a musili předvídati, že Štěpánka K-ová může upadnouti a dostati se pod kola vlaku. Toto stanovisko nalézacího soudu zmateční stížnost nenapadá a již toto stanovisko samo o sobě ospravedlňuje plně odsuzující výrok. Neboť vzhledem k zásadě § 134 tr. zák., platné co do otázky příčinné souvislosti pro celou oblast trestního práva, musí provinivší se osoba zodpovídati za vše, co jest s jejím jednáním (opomenutím) spojeno příčinně tak, že by bez něho nebylo nastalo, bez ohledu na to, zda konkretní následek ohrožení nastal také proto, že se ku příčině, vyvolané pachatelem, přidružily ještě příčiny, spočívající v okolnostech dalších a pachatelem třeba ani nepředvídaných a nechtěných. Je-li pak formálně bezvadně zjištěno, že oba obžalovaní házeli po obou K-ových kamením a holemi a oba nutili je tím k útěku po kolejích železniční trati a již tímto počínáním dali první a základní podmínku, která měla v zápětí neštěstí. Neboť nebýti tohoto počínání, nebylo by podle dohadu lidského k neštěstí buď vůbec došlo nebo aspoň ne v tom rozsahu. Tím je však již prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaných a nastalým neštěstím, jak ji nalézací soud bere též za prokázanu. Nezáleží proto zhola na tom, že v rozsudku není přesně zjištěno, který z obžalovaných hodil hůl Štěpánce K-ové pod nohy, což ovšem bylo bezprostřední příčinou jejího pádu, poněvadž základní a hlavní podmínkou protiprávního výsledku bylo, že oba obžalovaní přinutili K-ovy vkročiti na trať, na níž je pak pronásledovali tím, že po nich házeli kamením a holemi.