Rt 3477/1929
I. Souběžná hrubá nedbalost řidiče povozu nesprošťuje řidiče automobilu zodpovědnosti za vlastní nedbalost.

II. Předpis § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., že mimo uzavřené osady nesmí býti rychlost jízdy vystupňována nad 45 km, má význam jen negativní; po stránce positivní (zda a do které míry jest přípustnou rychlost 45 km nepřevyšující) jest předpis ten doplniti z povšechné zásady § 45, že jest rychlost jízdy voliti za všech okolností tak, by byl řidič pánem rychlosti a by nebyla ohrožena bezpečnost osob a majetku.

III. Míru přípustné rychlosti jest i pro jízdu mimo uzavřené osady určiti podle zvláštních okolností případu.

( Rozhodnutí Zm II 484/28, 10.05.1929 )
Z odůvodnění:
Po stránce právní stojí stížnost na správném stanovisku, že souběžná nedbalost řidiče povozu Ladislava S-a, s kterým se srazilo auto řízené stěžovatelem, nezprošťuje stěžovatele zodpovědnosti za vlastní nedbalost. Vždyť směřují celé její vývody k tomu, dokázati, že tu byla nedbalost jedině Ladislava S-a a že stěžovatel učinil vše a včas, co bylo s jeho strany možné, by nedošlo ke srážce. Proto jsou bezvýznamnými ony výsledky hlavního přelíčení, které poukazují k tomu, že S. jednal nedbale, nemaje světla na svém povozu, a že zabočil z polí na silnici, aniž se přesvědčil, nepřijíždí-li na ní jiný povoz, a že "čubl do koní", ač ho sestra upozornila na blížící se auto stěžovatelovo. Přes zřejmou, třebas hrubou nedbalost Ladislava S-a stal by se odsuzující výrok vratkým jen tehdy, kdyby se nebyl dopustil nedbalosti také stěžovatel, osvědčiv ve všech směrech pozornost a opatrnost jemu náležející a vyhověv obzvláště všem předpisům platným pro něho jako řidiče silostroje. Šetření těchto předpisů přirozeně ho nezprostila skutečnost, že světla na jeho silostroji umístěná byla pro chodce a řidiče jiných povozů dostatečným upozorněním, že se blíží silostroj, a připomenutím, by opatřili, čeho s jejich strany třeba k zamezení srážky.

Při posuzování, zda stěžovatel dostál všem předpisům pro něho platným a jinakým (přirozeným) požadavkům opatrnosti, nelze se, jak tomu chce stížnost - omeziti na dobu, kdy stěžovatel skutečně spatřil povoz S-ův, což se podle obhajoby stěžovatelovy stalo, když byl od povozu vzdálen asi 15 kroků nebo - jak i rozsudek uvádí - 30 kroků. Snaha stěžovatelova, zastaviti auto, byť ihned po spatření povozu, uskutečňovaná použitím brzd ještě před povozem, byla jen úsilím zameziti, by nebezpečí již nastavší nevyvrcholilo ve skutečnou srážku a nehodu, a nezprošťuje, zůstala-li bez úspěchu, stěžovatele zodpovědnosti za výsledek přes to nastavší, protože spočívá nedbalost podle §§ 335, 337 tr. zák. trestná již v pouhém způsobení nebo zvětšení nebezpečí pro právní statky tam uvedené, tudíž i nebezpečí srážky dvou vozidel.

Rozhodným jest, učinil-li stěžovatel i jinak vše, co mu bylo možno a co měl opatřiti, by vůbec nedošlo ani k nebezpečí srážky.

Rozsudek bere zřejmě na základě doznání stěžovatele a souhlasného s ním svědectví Jaroslava V-y za prokázáno, že stěžovatel jel rychlostí (aspoň) 45 km za hodinu. Stížnost jest na omylu, majíc za to, že tato rychlost byla přípustná, protože šlo o jízdu na volné a rovné silnici. Předpis § 46 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., že mimo uzavřené osady nesmí býti rychlost jízdy vystupňována nad 45 km za hodinu, má význam jen negativní, totiž ten, že jest naprosto a za všech okolností zakázána a nepřípustná rychlost větší 45 km. Po stránce positivní, po té stránce, zdali a do které míry jest přípustnou rychlost 45 km nepřevyšující, jest onen předpis doplniti z povšechné zásady vyslovené v § 45 téhož min. nařízení, že jest rychlost jízdy voliti za všech okolností tak, by byl řidič pánem rychlosti a by nebyla ohrožena bezpečnost osob a majetku.

Míru přípustné rychlosti jest proto i pro jízdu mimo uzavřené osady určiti podle zvláštních okolností případu. Jako okolnosti toho druhu zjišťuje rozsudek, že bylo tehdy, třebas bylo ještě dosti viděti, přítmí a že stěžovatel mohl předvídati, že lidé pracují v poli nebo (správněji asi) a že se někdo vynoří na silnici. Tyto okolnosti poukazují jednak k tomu, že byl rozhled na jízdní dráhu ztížen a zkrácen, jednak k tomu, že tu byla možnost, že se neočekávané objeví na silnici překážka buď v osobách, nebo v povozech, zabočujících za účelem návratu domů z polí na silnici, tedy k okolnostem obdobného rázu, třebas menší síly, s jakými pojí § 46, uv. min. nařízení zákaz větší rychlosti než 15 km (jízda v uzavřených osadách) nebo dokonce 6 km (jízda za mlhavého počasí) za hodinu. Proto nepříčí se právnímu výkladu onoho předpisu stanovisko rozsudku, že bylo povinností stěžovatele, byl jel rychlostí menší než 45 km, zvláště proto, že měl jen světla tlumená, jež mu znemožňovala, přesněji asi neumožňovala - další rozhled, a že se provinil - rozuměj proti závaznému proň předpisu-, tím že jel větší rychlostí, než jakou měl jeti za tohoto stavu věci.