Rt 3458/1929
I. Pokud účast na rvačce jest jednáním, o němž může pachatel již podle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, seznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost ostatních účastníků na rvačce.

II. Výrok o nedbalosti pachatelově ve smyslu § 335 tr. zák. obsahuje, ač jest po výtce závěrem skutkovým, současně i závěr právní.

( Rozhodnutí Zm I 146/29, 25.04.1929 )
Z odůvodnění:
Není pochyby, že účast na rvačce může nabýti forem takových, že nutno útoky účastníkem rvačky podniknuté nebo jeho činy za účelem odvrácení protiútoků předsevzaté pokládati podle jejich rázu za jednání, o němž pachatel může již podle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, nahlížeti, že se jimi může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost ostatních účastníků rvačky, avšak jisto jest, že účast na rvačce může býti i takového rázu, že nemůže pachateli zprostředkovati poznání, že jeho jednáním může býti přivoděno nebo zvětšeno nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost ostatních účastníků rvačky.

Dovolává-li se tedy rozsudek na odůvodněnou svého výroku po stránce subjektivní především prostě skutečnosti, že se obžalovaný zúčastnil rvačky, dovolává se tím skutečnosti, jež podle uvedeného sama o sobě onen výrok rozsudku logicky neospravedlňuje. Zdůrazňuje-li dále rozsudek v tomto směru též "zjištěný jím způsob rvačky" pokud se týče způsob účasti obžalovaného na rvačce, přehlíží při tom, že vůbec nezjišťuje, jakým způsobem se obžalovaný s H-em rval, nýbrž že se obmezuje na zjištění, že oba, popadnuvše se navzájem za krk, se rvali a neuvádí, jakým způsobem si obžalovaný při této rvačce počínal.

Poukaz rozsudku ke zjištěnému jím způsobu rvačky, správněji řečeno ke způsobu účasti obžalovaného na rvačce, nelze tudíž rovněž pokládati za logické odůvodnění výroku rozsudku po stránce subjektivní. Má-li však rozsudek, mluvě o zjištěném způsobu rvačky, snad na mysli zjištěné jím skutečnosti, že H. za rvačky upadl a že obžalovaný padl současně na něho celou váhou svého těla, přehlíží, že v rozhodovacích důvodech uvádí, že nebylo lze zjistiti, zda obžalovaný H-a povalil či zda k pádu došlo náhodou, a že se vůbec nezmiňuje o tom, jak vlastně došlo k současnému pádu obžalovaného, zda se obžalovaný vrhl úmyslně na H-a či zda byl snad tímto k zemi stržen, zda měl při tom možnost padnouti na H-a způsobem méně nebezpečným, než byl způsob pádu rozsudkem zjištěný, a t. d.

Zjištění rozsudku, že H. za rvačky upadl a že obžalovaný padl na něho celou váhou těla, neuzavírá podle toho v sobě zjištění způsobu účasti obžalovaného na rvačce, nýbrž obsahuje jen zjištění výsledku rvačky. Skutkové okolnosti rozsudkem zjištěné neospravedlňují tudíž rovněž logický výrok rozsudku, že obžalovaný mohl o své účasti na rvačce s H-em již podle přirozených jejích následků, které každý snadno poznati může, nahlížeti, že se jí může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost těla H-ovi. Podle toho má stížnost pravdu, tvrdíc, že by výrok rozsudku po stránce subjektivní mohl obstáti jen tenkráte, kdyby bylo zjištěno, že ráz účasti obžalovaného na rvačce byl takový, že nasvědčoval správnosti výroku po stránce subjektivní, a má dále též pravdu, uvádí-li, že otázka, zda obžalovaný povalil H-a k zemi, či zda k pádu došlo náhodou, může míti význam pro posouzení případu po stránce subjektivní.