Rt 343/1921
I. K otázce beztrestnosti vojáka plnícího rozkaz.

II. K posouzení malomyslnosti.

( Rozhodnutí Kr I 924/20, 22.01.1921 )
Z odůvodnění:
Nalézací soud zjistil, že vojín František V. byl dne 18. září 1914 na srbském bojišti přiveden hlídkou k nadporučíkovi S-ovi, pověřenému tehdy hlavní agendou u vojenského štábu, poněvadž způsobil zmatek v rakouském vojsku tím, že prý vystřelil a křičel: "Srbové jdou" v rozhodném okamžiku, kdy se právě očekával srbský nepřátelský útok. Dle dalšího zjištění nalézacího soudu poručil nadporučík S., aby byl František V. spoután s tím, že bude druhý den předán k příslušnému řízení, a nařídil postavení hlídky k V-ovi; kolem 1 hodiny v noci počal však V. opět křičeti: "Srbové jdou" a to mohutným, daleko slyšitelným hlasem a tu nadporučík S., aby umlčel V-a, strčil mu kukuřicový klas do úst, a když to nepomohlo, kopal V-a do hlavy okovanou botou a když ani pak nepřestal křičeti, uchopil nadporučík S. z nedaleko stojící pyramidy jednu pušku, jejíž pažbou tloukl V-a do hlavy, až pušku přerazil a V-ovi mozek vytékal: po té dal nadporučík S. přítomným vojákům všeobecný rozkaz ku probodnutí V-a, kterémuž rozkazu nikdo z vojínů nevyhověl, tito se rozutíkali a S. dal na to přímý a zvláštní rozkaz k probodnutí V-a obžalovanému Arnoštu B-ovi, jenž byl výstupu onomu přítomen služebně jako ordonance nadporučíka S-a, a jenž rozkazu toho, věda, že ve válečném území musí se každý rozkaz představeného vyplniti, a že nadřízený má právo pro případ neuposlechnutí rozkazu vojína ihned skoliti, uposlechl, a bodl naznak ležícího V-a dvakráte bodlem, aniž se přesně dalo zjistiti kam. tato zjištění odpovídají spisům.

Dle § 158 lit. b) voj. tr. zák. nemůže se podřízenému jakožto porušení subordinace přičítati neuposlechnutí rozkazu, má-li tento za předmět jednání neb opomenutí, v němž zřejmě lze seznati zločin nebo přečin.

§ 243 voj. tr. zák. vymezuje pojem zbabělosti takto: Kdokoliv ze stavu kombatantů neklade vnějšímu neb vnitřnímu nepříteli z obavy o svou vlastní bezpečnost takového stupně odporu, jejž podle své služební povinnosti jest povinen a schopen klásti, anebo kdo se snaží proti své povinnosti uniknouti osobnímu nebezpečí, anebo také jen projevuje slovy nebo znameními takové smýšlení, jež jest s to vzbuditi u jiných malomyslnost, dopouští se zbabělosti.

Nejvyšší soud se řídil těmito úvahami: Za daných okolností tváří v tvář nepříteli, v okamžiku, kdy očekával se nepřátelský útok, a kdy pochopitelně vzrušení vojska bylo veliké, stupňoval vojín František V. svými výkřiky: "Srbové jdou" vzrušení a nervositu vojska a výkřiky ty byly způsobilé vyvolati vzrůstající skleslost mysli; on neustal ani po té, když na rozkaz nadporučíka S-a byl svázán do kozelce a za tmy v noci a 1 hodině, kdy situace byla ještě kritičtější, mohutným, daleko slyšitelným hlasem počal opět křičeti: "Srbové jdou" a šířil tím zmatek ve vojsku a nebezpečný poplach.

Nadporučík S. jako velitel v oboru své působnosti vystupující byl v tomto rozhodném okamžiku před očekávaným útokem nepřítele povinen odstraniti příčinu nebezpečného poplachu a přiměřeným způsobem proti V-ovi zakročiti a ho, ano jeho jednání opravňovalo nadporučíka S-a k tomu, by spatřoval v něm zbabělost dle § 254 lit. c) voj. tr. z., za každou cenu umlčeti, a pokud jiné prostředky nestačily, mohl konečně i na místě ho skoliti, nebo dáti rozkaz k takovému okamžitému skolení, neboť jinak by byl sám neplnil povinností jemu náležejících a vystavoval se nebezpečí trestního stíhání dle § 257 voj. tr. z.

Použil-li nadporučík S. i věcně správně tohoto krajního prostředku umlčovacího, a vyčerpal-li před tím skutečně všechny ostatní prostředky, jimiž vládl, nežli udělil krajní rozkaz ku probodnutí V-a, netřeba zde, ano se nejedná o trestní posouzení jednání nadporučíka S-a, blíže rozebírati. Nadporučík S. dal zvláštní a přímý rozkaz k probodnutí V-a obžalovanému B-ovi, jenž byl tehdy ve službě a jehož byl bezprostředním představeným. B. byl pak podle předpisů povinen uposlechnouti rozkazu, neboť jinak sám by byl spáchal zločin subordinace dle posléz uvedeného zákonného ustanovení a mohl se důvodně obávati, že nadporučík S., jenž byl všeobecně znám jako člověk násilný, brutální, všeho schopný a odporu netrpějící, ho usmrtí, nehledě ani k tomu, že by se byl vydal, ježto se jednalo o uposlechnutí důležitého rozkazu před nepřítelem, nebezpečí trestního soudního stíhání pro zločin dle § 149 voj. tr. zák.

Za tohoto stavu věci není podřízený oprávněn zkoumati materielní, nýbrž jen formální oprávněnost rozkazu, on musí rozkazu uposlechnouti, je-li vydán příslušným nadřízeným orgánem v mezích jeho kompetence, pokud by nešlo zřejmě o rozkaz zločinný.

Uváží-li se však, za jakých okolností rozkaz tento byl dán, zejména že se tak stalo na bojišti v rozhodném okamžiku, kdy se právě očekával srbský nepřátelský útok, že V. byl k nadporučíku S-ovi přiveden, poněvadž způsobil zmatek ve vojsku tím, že prý vystřelil a křičel: "Srbové jdou", že nadporučík nejprve poručil V-a spoutati s tím, že bude druhý den předán k příslušnému řízení, že V kolem 1 hodiny v noci, tedy v době, kdy situace stávala se ještě kritičtější, opět počal křičeti: "Srbové jdou" a to mohutným daleko slyšitelným hlasem, což šířilo ve vojsku zmatek a nebezpečný poplach, že nadporučík S. by ho umlčel, nejprve strčil mu kukuřicový klas do úst a když V. ani pak nepřestal křičeti, že uchopil nadporučík S. pušku, jejíž pažbou tloukl Valentu do hlavy, že po té, když vojáci pohotovosti jeho všeobecného rozkazu ku probodnutí V-a neuposlechli a se rozutíkali, dal přímý a zvláštní rozkaz k tomu obžalovanému Arnoštu B-ovi, pak nemohl obžalovaný B. shledati v daném mu rozkazu zřejmě nějaký zločin nebo přečin.

Proto Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin vraždy dle §§ 134, 135 čís. 4 tr. zák.