Rt 3429/1929
I. Zavinění řidiče automobilu (§ 335, 337 tr. zák.), předjížděl-li cyklistu na křižovatce rychlostí vyšší než 6 km, aniž dbal možnosti, že cyklista právě na křižovatce změní směr jízdy.

II. Jde o spoluzavinění cyklisty, opomenul-li upozorniti povozy případně za ním jedoucí zvednutím ruky nebo jiným vhodným způsobem na úmysl odbočiti do postranní ulice.

III. Spoluzavinění poškozeného nevyviňuje, leč že by úraz byl vyvolán jen jeho vlastním neodvratitelným a nepředvídatelným jednáním; k trestnému zavinění stačí, bylo-li jednání neb opomenutí pachatelovo jednou z podmínek trestného výsledku, který by nebyl nastal, kdyby si byl obžalovaný počínal jiným, správným způsobem.

IV. Po subjektivní stránce stačí, neuvědomil-li si pachatel plně přes zjištěnou situaci i vydané předpisy neopatrnost svého jednání.

V. I od osob pěších a od těch, které používají jiných dopravních prostředků, nutno požadovati při zvýšeném uličním ruchu přesné dodržování všech bezpečnostních předpisů a opatrnosti.

( Rozhodnutí Zm I 456/28, 3.04.1929 )
Z odůvodnění:
Rozsudek shledává zavinění obžalovaného v tom, že při jízdě ulicí Havlíčkovou v K. jel rychlostí nad 20 km, že nezmírnil rychlost, když se blížil známé jemu křižovatce ulice Havlíčkovy s ulicí Polepskou a Dr. Rašína, že předjížděje v místech těch cyklistu Františka N-a, kterého před sebou viděl jeti, nevzal v úvahu možnost, že cyklista na křižovatce zahne do ulice Polepské, a takto nedbalým svým chováním za zvláště nebezpečných okolností přivodil N-ovi těžké poškození na těle. Při různosti líčení okamžiku srážky, kde na jedné straně poškozený tvrdí, že byl předním kolem auta obžalovaného zachycen a povalen, na druhé straně někteří svědci v souhlase s obžalovaným udávají, že N. sám svým kolem vrazil do zadního kola auta, když ho auto předjíždělo a on právě chtěl zahnouti do boční ulice, usuzuje soud správně na základě zjištěných skutečností, že tato okolnost není rozhodnou.

Soud shledává, i kdyby bylo pravdivým zodpovídání se obžalovaného, jeho zavinění v tom, že podle prokázaného stavu předjížděl cyklistu N-e na křižovatce rychlostí vyšší než 6 km, aniž dbal možnosti, že cyklista právě na křižovatce změní směr své jízdy. Nelze popříti, že i od osob pěších a od těch, které používají jiných dopravních prostředků, nutno požadovati při zvýšeném uličním ruchu přesné dodržování všech bezpečnostních předpisů a opatrnosti. Leč nedbání této opatrnosti z jejich strany může sice opodstatniti i jejich vlastní spoluzavinění nehody, nezbavuje však ještě řidiče automobilu zodpovědnosti za úraz, který přivodil také svým jednáním neb opomenutím.

K trestnému zavinění stačí, jak správně rozsudek uvádí, bylo-li jednání neb opomenutí obžalovaného jednou z podmínek trestního výsledku, který by nebyl nastal, kdyby obžalovaný si byl počínal jiným, správným způsobem. Že místo nehody bylo skutečně na křižovatce, ve smyslu onoho ustanovení, soud správně zjistil a stížnost to nepopírá. V místech takových bedlivý řidič auta vždy musí vzíti v úvahu, že v poslední chvíli buď z bočních ulic vstoupí mu nějaká překážka do směru jeho jízdy, nebo jiné vozidlo, projíždějící jeho směrem, v místech těch, směr změní, a bylo proto též povinností obžalovaného, by se podle toho zachoval. Když tudíž obžalovaný podle skutkového zjištění porušil povinnost, vyplývající z ustanovení §§ 45 a 46 onoho ministerského nařízení a toto porušení stalo se jednou z podmínek výsledku, byť nastalého i z více příčin, jest jeho jednání v příčinné souvislosti s tímto výsledkem a ručí za ně.

Snaží-li se zmateční stížnost celou vinu přesunouti na poškozeného, bylo by lze s ní souhlasiti jen, kdyby podle skutkového zjištění bylo lze tvrditi, že úraz byl vyvolán jen jeho vlastním neodvratitelným a nepředvídatelným jednáním, kdyby bylo prokázáno a soudem zjištěno, že úraz byl by se musil státi za všech okolností, tedy i kdyby byl obžalovaný jel rychlostí 6 km nepřevyšující, byl úplným pánem rychlosti svého vozu a počítal též s odbočením cyklisty do ulice Polepské právě na křižovatce, kde ho předjížděl. Toho však v souzeném případě není.

Ovšem nesdílí zrušovací soud stanovisko nalézacího soudu, že obžalovaný jedině a výlučně má vinu na úraze, naopak má za to, že poškozený spoluzavinil svůj úraz značnou měrou sám tím, že opomenul upozorniti povozy případně za ním jedoucí ať již zvednutím ruky nebo jiným vhodným způsobem na svůj úmysl, odbočiti do postranní ulice.

Poněvadž po subjektivní stránce stačí, že si obžalovaný plně neuvědomil přes zjištěnou situaci i vydané předpisy neopatrnost svého jednání, nelze rozsudku důvodně vytýkati nesprávné právní posouzení případu, pokud uznal čin obžalovaného vůbec trestným a to podle § 335 tr. zák.