Rt 3420/1929
I. Pokud s hlediska § 93 tr. zák. vyviňuje subjektivní nazírání (přesvědčení) pachatelovo, třebas mylné, že má před sebou člověka nebezpečného nebo jinak škodlivého.

II. Podle § 93 tr. zák. se vyžaduje, by se při zdánlivě odůvodněné příčině zadržení opomenutí, dáti o tom ihned věděti řádné vrchnosti stalo schválně, t.j. v úmyslu znemožniti úřadu, by oprávněnost zadržení co nejrychleji přezkoumal a podle okolností je zrušil; opomenutí z pouhé nedbalosti není trestné.

(Rozhodnutí Zm I 725/28, 19.03.1929 )
Z odůvodnění:
Rozsudkem nalézacího soudu byli obžalovaní Jan Z. a Václav U. uznáni vinnými, "že v noci na 1. ledna v hostinci v J. překáželi vojínu Františku N-ovi v užívání osobní svobody tím, že ho Jan Z. strhl k zemi, volal na přítomné, by ho svázali a, když se tak dělo, ho držel a že Václav U. Františka N-a svázal." Při tom nelze si nepovšimnouti, že nalézací soud ve výroku rozsudkovém odsuzujícím obžalované pro zločin neoprávněného omezování osobní svobody člověka podle prvé věty § 93 tr. zák. tu pomíjí zákonný znak skutkové podstaty tohoto §-u, totiž, že obžalovaným nad člověkem, jemuž překáželi v užívání osobní svobody, nepříslušela podle zákona žádná moc a že neměli příčiny pokládati ho ani za zločince ani míti ho důvodně za člověka škodlivého nebo nebezpečného.

S hlediska této první skutkové podstaty, v jejímž směru bylo hlavní přelíčení vedeno a obžalovaní se hájili, vytýká zmateční stížnost, že nalézací soud nepřihlížel v rozsudku vůbec k výpovědi Josefa H-a a nehodnotil výpověď svědka Bohumila P-y při posuzování viny stěžovatelovy. Zmateční stížnosti nutno dáti za pravdu. Hájil-li se obžalovaný Z. tím, že na začátku výstupu v sále nebyl, nýbrž hrál karty ve výčepu, že vešel do sálu teprve při vzniku rámusu, že viděl Ř-a a Š-a zakrvácené, že vojín N. měl v ruce něco blýskavého, že myslil, že má v ruce nůž, že se za ním hnal dav lidí, kteří křičeli: "chyťte ho" a seznali-li za řízení slyšení svědci P.a H., že bylo slyšeti výkřiky: "chyťte ho, on někoho zabije, má v ruce nože", měla výpověďmi těchto svědků býti potvrzena obhajoba obžalovaného, že se dostal do takové situace, že se mohl pokládati za oprávněna zadržeti vojína N-a jako člověka nebezpečného v zájmu bezpečnosti ostatních.

Povinností soudu nalézacího bylo, by hodnotil výpovědi těchto svědků ve srovnání se zodpovídáním se obžalovaného a, podrobiv je náležité úvaze co do jejich věrohodnosti a vlivu na hájení se obžalovaného. To měl nalézací soud učiniti tím spíše, jelikož tito svědkové vypovídali o okolnostech rozhodných pro subjektivní nazírání (přesvědčení) obžalovaného, třeba mylné, že má před sebou člověka nebezpečného nebo jinak škodlivého. Že obžalovaný mohl ze svého stanoviska po případě mylně důvodně pokládati vojína N-a za člověka nebezpečného nebo jinak škodlivého, není vyvráceno zjištěním soudu nalézacího, že zadržel a strhl k zemi N-a v okamžiku, kdy tento chtěl utéci, neboť vojín N. razil si cestu rozbitými sklenicemi v rukách hloučkem ho obstupujícím, mezi nimiž byli zakrvácení Ř. a Š. Není proto vyloučeno, že, kdyby byl nalézací soud hodnotil tyto výpovědi, byl by po případě dospěl ohledně viny Z-ovy v subjektivním směru k jinému přesvědčení.

Nalézací soud, ač uznal obžalovaného Jana Z-a ve výroku rozsudkovém vinným trestní činností § 93 tr. zák., uvádí v důvodech, že trestným podle § 93 tr. zák. jest ostatně i jinak oprávněné omezení osobní svobody, překročuje-li vědomě co do intensity trvání hranice pro dosažení účelu zadržení nezbytné, anebo nebylo-li zúmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti.

Z rozsudku vysvítá jen tolik, že obžalovaný Jan Z. sám nic nepodnikl, by dal o zadržení (spoutání) domněle nebezpečného vojína N-a ihned věděti řádné vrchnosti. Zda se to stalo úmyslně či jen z nedbalosti, rozsudek nezkoumá; podle protokolu o zodpovědném výslechu obžalovaného odešel tento po svázání vojína N-a Václavem U-em do kuchyně a dále se o spoutaného vojína nestaral. Zločin však nelze spáchati kulposně, není proto opomenutí z pouhé nedbalosti podle § 93 tr. zák. trestné. Okolnost, že při výstupu byl přítomen obecní strážník Václav N., o němž však rozsudek nezjišťuje, zda byl tehda ve službě, a že vojín J. šel ihned po činu obžalovaného pro vojenskou pohotovost do M., mohly u obžalovaného po případě, věděl-li o tom, vyvolati domněnku, že jest již jinak dostatečně o to postaráno, by řádná vrchnost o zadržení N-ově neprodleně zvěděla. To by ho usvědčovalo z nedbalosti, nenasvědčovalo by však tomu, že opomenul tak učiniti úmyslně. Rozsudek se v této příčině omezuje v důvodech jen na zjištění objektivní skutkové podstaty, nezjišťuje však nic po stránce subjektivní.