Rt 3410/1929
I. V pouhém svolení prodatele k prodeji věci (auta), k níž si při prodeji vyhradil vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny, pokud se týče v jeho příkazu, by kupitel, nemoha zaplatiti nedoplatek kupní ceny, vše prodal, nelze shledati vzdání se práva vlastnického (skutečnost, kterou výhrada vlastnictví pominula); na místo věci vstoupila kupní cena za ni jako kupiteli svěřená, třebas si prodatel při svolení k prodeji nevyhradil výslovně, že bude věc prodána na jeho účet; subjektivní stránka.

II. Přímým pachatelem zpronevěry může býti jen ten, komu byla zpronevěřená věc svěřena; jiné osoby přicházejí v úvahu zpravidla jen jako spoluvinníci nebo podílníci.

( Rozhodnutí Zm I 392/28, 9.03.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku, že svěřeným statkem nebyl - v době prodeje - ani automobil, jelikož svolením svěřitele k prodeji pominula výhrada vlastnictví, ani výtěžek za automobil, jelikož nebylo stanoveno, že obžalovaní mají prodati auto vlastním jménem na účet svěřitelův.

Námitky stížnosti neobstojí. V pouhém svolení svěřitele k prodeji auta, k němuž si byl při prodeji obžalovaným vyhradil vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny, pokud se týče v příkazu jeho, by obžalovaní - nemohouce zaplatiti nedoplatek 15.000 Kč, pokud se týče (po slevě) 13.000 Kč - prodali auto za 12.000 Kč až 13.000 Kč, nelze shledati vzdání se práva vlastnického, skutečnost, kterou výhrada vlastnictví pominula. Při nedostatku jasného zřeknutí se tohoto práva byl význam onoho svolení (příkazu) ten, že prodej obžalovanými pak předsevzatý nebyl v rozporu s vůlí svěřitelovou a nebyl proto protiprávním nakládáním s věcí svěřenou. Ovšem jen, pokud by se byl prodej provedl v mezích svolení (příkazu), tudíž i dodržením ceny vlastníkem auta určené. Jelikož svěřitel svolil jen k prodeji za 12. - 13.000 Kč, příčil se prodej za nižší cenu výslovné a pro obžalované závazné vůli vůli svěřitelově, takže byl svémocným a protiprávním nakládáním se svěřenou věcí, přivlastněním po rozumu § 183 tr. zák., zejména prodej auta J-ovi za 10.000 Kč (5.000 Kč v hotovosti a 180 přístrojů k řezání dříví).

Zůstala-li však výhrada vlastnictví svěřitelova platnou a závaznou přes jeho svolení k prodeji auta obžalovanými a byl-li v důsledku toho svěřitel vlastníkem auta ještě v době jeho prodeje J-ovi, jednali obžalovaní při prodeji auta jen jako zmocněnci svěřitelovi, ujednali kupní cenu s J-em - třebas vlastním jménem, - na účet svěřitelův a byli povinni, přenechati svěřiteli - zmocniteli - veškeren užitek z kupní smlouvy, takže byla kupní cena přijatá jimi od J-a věcí pro ně cizí, protože věcí náležející vlastnicky majiteli auta, na jehož místo vstoupila, t.j. ani obžalovaní nabyli skutečné moci nad ní jen v důsledku svolení svěřitele k prodeji auta, věcí jim vlastníkem auta svěřenou.

Na tom nic nemění skutečnost, že si vlastník auta při svolení k prodeji nevyhradil výslovně, že bude auto obžalovanými prodáno na jeho účet. Výhrada plynula z právního poměru mezi obžalovanými a svěřitelem. Proto nelze shledati právní omyl po stránce objektivní v tom, že napadený rozsudek pokládá za svěřený statek jak automobil v době prodeje obžalovanými tak i výtěžek tím docílený a že spatřuje v prodeji auta za 10.000 Kč přivlastnění si svěřené věci.

Podotčeno budiž dále, že přímým pachatelem zpronevěry může býti jen ten, komu byla zpronevěřená věc svěřena, že jiné osoby přicházejí v úvahu zpravidla jen jako spoluvinníci nebo podílníci a že bude proto přesněji, než se stalo ve zrušeném rozsudku, uvažovati o tom, zda byl automobil svěřen oběma obžalovaným, po případě kterému z nich a jaká byla (činná neb intellektuelní) účast toho kterého obžalovaného na úkonech, jež snad budou podřaděny pojmům zadržení za sebou a přivlastnění.