Rt 3399/1929
I. Ani úmluvou madridskou ze dne 14. dubna 1891 ani úmluvou pařížskou ze dne 20. března 1883 nezměnilo se nic na obecně platné zásadě, že soudy (i ze zemí svazových) mohou jen podle svého domácího zákona posuzovati, zda byl spáchán trestný čin zásahem v právo známkové; ani ta ani ona úmluva sama nevymezuje skutkovou podstatu trestného zásahu do práva známkového; trestní soud, jehož se bylo dovoláno k potlačení tvrzeného zásahu, může jen podle zákonů své země posouditi, zda vzešly předpoklady trestnosti obviněného.

II. Je-li určitý způsob úpravy zboží v tom kterém obchodním odboru běžný a je-li okolnost ta známa i spotřebitelům, jest k ní přihlížeti při posuzování zaměnitelnosti obojího označeného zboží.

III. Chráněnou známkou může býti po případě i láhev určitého tvaru, vykazující ve skle láhve provedené určité znaky. Pokud není šálivé zaměnitelnosti mezi láhvemi benediktinkami a t.zv. benediktinskými láhvemi, vyráběnými ve zdejších sklárnách, v nichž přicházejí do obchodů kořenné bylinné likéry.

( Rozhodnutí Zm I 106/28, 27.02.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost zastává stanovisko, že mezinárodními úmluvami bylo vyloučeno zasahování judikatury jednotlivých států za tím účelem, by bylo bráněno různostem právních názorů v jednotlivých státech. Tu jest především zmateční stížnosti namítnouti, že se v této části svých vývodů, věnované výslovně rozhodnutí o porušení známky mezinárodně zapsané, nepřípadně dovolává pařížské svazové úmluvy z 20. března 1883. Neupravujeť tato smlouva práva plynoucí ze zápisů známek mezinárodních, nýbrž zavádí a upravuje nárok cizozemců na zápis a z něho plynoucí ochranu známky jeho v jednotlivých zemích Unie pro ochranu živnostenského vlastnictví. V souzeném případě jsou známkami, nabytými na podkladě smlouvy pařížské, ovšem známky čís. 3101 a 3105, zapsané ve známkovém rejstříku obchodní a živnostenské komory v Praze, nikoliv však známky čís. 15.756 a 15.758, zapsané v mezinárodním rejstříku v Bernu.

Úmluvy madridské ze dne 14. dubna 1891 se zmateční stížnost na podporu svého právního stanoviska výslovně nedovolává; věcně ovšem má patrně na mysli také ustanovení této úmluvy, neboť se dotýká zejména jednoho z ustanovení jejího článku 5. Proto budiž v té příčině řečeno tolik: Dohodou madridskou bylo ovšem (čl. 1) stanoveno, že si občané smluvních zemí mohou zabezpečiti ochranu svých (v zemi původu k zápisu připuštěných) továrních a obchodních známek ve všech ostatních zemích smluvních tím, že známky ... uloží u mezinárodního úřadu duševního vlastnictví. Hmotné náplně dostalo se tomuto rámcovému ustanovení obsahem článku 4., podle něhož od času takto vykonaného zápisu v mezinárodním úřadě ochrana v každé smluvní zemi bude táž, jako kdyby známka byla uložena v nich bezprostředně. Budeť poukázáno k tomu, že rozsudek přes některou nejistotu v disposici látky, jež zavdala zmateční stížnosti podnět k jejím vývodům, neposoudil otázku, zda obžalovaní zasáhli ve známková práva soukromé obžalobkyně, založená bernským zápisem čís. 15.756 a 15.758, způsobem, jenž by se jevil právně mylným, i kdyby se bylo se zmateční stížností postaviti na ten výklad článků 4. a 5. úmluvy madridské, že známka zapsaná v Bernu musí dojíti ochrany v zemích svazových tak, jak je, a že judikatuře jednotlivých zemí svazových je úmluvou zabráněno v tom, by zkoumala přípustnost zápisu, když dotyčná země neodepřela známce ochranu ve smyslu řečené stati úmluvy.

Tolik arci pokládá Nejvyšší soud za nutno prohlásiti, že podle jeho názoru ani úmluvou madridskou, ani úmluvou pařížskou, na niž úmluva madridská sama opětovně poukazuje jakožto na dohodu základní, nic se nezměnilo na obecně platné zásadě, že soudy (i zemí svazových) jen podle svého domácího zákona mohou posuzovati, zda bylo se dopuštěno trestného činu zásahem v právo známkové. Nehledíc ani k tomu, že by odchylka od řečené zásady, jež je důsledkem státní svrchovanosti na území státu, musela býti výslovně stanovena a že takovou odchylku v oněch úmluvách nalézti nelze, plyne potvrzení zastávaného tu stanoviska z doslovu samé úmluvy pařížské. Ta vytyčuje v druhé větě druhého článku jakožto důsledek zásady vyslovené ve větě prvé, že občané zemí svazových mají požívati téže ochrany, jaké požívají podle zákonů jednotlivých svazových zemí jejich státní příslušníci, a že má se jim dostávati téže právní pomoci proti každému zásahu do jejich práv. Tím odkázáno je na trestní zákonodárství a trestní judikaturu jednotlivých zemí, tím spíše, ana úmluva pařížská (tím méně ovšem úmluva madridská) sama skutkové podstaty trestného zásahu do práv známkových nevymezuje. Může-li tedy snad býti sporné, zda jest stejný rozsah a obsah známkového práva cizozemcova (odvozujícího svůj nárok ze zápisu bernského) podle práva v zemi původu a podle práva v zemi tvrzeného zásahu, a zda soud trestní této země je úmluvou madridskou zavázán, uznati za předmět známky i takový obsah zápisu, jenž by podle práva domácího ochrany známkové nepožíval, by práv známkových nezakládal, tolik sporno býti nemůže, že soud trestní, jehož se bylo dovoláno k potlačení tvrzeného zásahu v právo známkové, může jen podle zákonů své země posouditi, zda vzešly předpoklady trestnosti obviněného.

S tohoto hlediska vycházeje neshledal soud zrušovací posouzení případu právně mylným především co do tvrzeného zasažení ve známková práva nabytá zápisy bernskými. Zjišťujeť ve shodě se zápisy bernskými a s obsahem sdělení mezinárodní úřadovny v Bernu, že jako známky zapsány jsou v Bernu pod čís. 15.756 a 15.758 láhev baňatého tvaru s vypuklinou ve skle, slovem Bénédictine a s křížky před tímto slovem a za ním, a s půlměsícovou vypuklinou na protější straně pod hrdlem, a dále, že jako známka chráněny jsou jednak tvar láhve jako takové, a to v té úpravě, že pod hrdlem je vypuklý ve skle polooblouk a s druhé strany vypuklina slovní Bénédictine s křížkem vpředu a vzadu, jednak slovo Bénédictine. Podle toho není však známkou chráněnou tvar láhve o sobě nebo láhev určitého tvaru o sobě, nýbrž láhev určitého tvaru, vykazující nad to ve skle láhve provedené určité znaky.

Proto věta zmateční stížnosti, že všichni, kdo zneužívají vědomě tvaru láhve (rozuměj pro obžalobkyni zapsaného) jsou trestni, má platnost jen podmíněnou; předpokladem, že tento tvar láhve je pro známku soukromé obžalobkyně význačný, že je onou složkou známky, jež v očích obyčejného kupitele onoho druhu zboží, k jehož odlišení od výrobků jiných podniků téhož druhu známka jest určena a užívána, zakládá předpoklad, že zboží v takové láhvi pochází z podniku soukromé obžalobkyně.

Právě v tomto bodě však zjistil rozsudek, že tomu tak není. Zkoumaje - nikoli otázku, co je předmětem a jaký je rozsah ochrany bernských známek, jež má zapsány soukromá obžalobkyně, a jimž ochrany v zásadě nikterak neodpírá - nýbrž otázku, zda a nakolik způsob, jakým obžalovaní, přesněji obžalovaný Lev A., označují své zboží, je v poměru k bernským známkám soukromé obžalobkyně zaměnitelný a šálivý, tudíž otázku, zda vzešla právě naznačená složka trestné skutkové podstaty § 25 zák. o ochr. známek z roku 1890, dospěl soud nalézací podstatou svých vývodů ke zjišťovacímu výroku, že mezi obojím zbožím není zaměnitelnosti a šálivosti ve styčném bodě používaného tvaru láhví, poněvadž láhve takové formy, obecně zvané benediktinskými, vyráběny jsou ve zdejších sklárnách a poněvadž v takových láhvích vůbec do obchodu přicházejí kořenné bylinné likéry, takže pouhý podobný tvar láhve je pro domácí obchod bezvýznamný a obyčejný kupitel nechová v paměti vůbec představu o takové pouhé formě láhve jako význačné pro likér (správně známku) soukromé obžalobkyně, všude se s ní setkávaje. Co rozsudek pokládá za onu součást známek bernských, jež v očích obyčejného kupitele pro známky ty je význačná jako "hlavní známka", uvádí později, kde praví, že i obyčejný kupitel z orientovanějších kruhů spotřebitelů bude mít na paměti, že láhev Benediktínky (správně ovšem známka pro likér zvaný benediktinským) má ve skle vypuklinu se jménem Bénédictino uprostřed dvou křížků. Na podkladě těchto zjištění spočívá zjišťovací výrok o nedostatku znaku šálivosti a zaměnitelnosti na správném pojetí právním a je jím i ospravedlněno sproštění obžalovaných (v rozsahu dosud probíraném) již po stránce objektivní, nehledíc ani k důvodům subjektivním, o něž rozsudek sprošťující výrok opírá.

Správné je také s hlediska práva známkového, když rozsudek přes ono svoje stanovisko neopomíjí přihlížeti k formě láhví jakožto k prvku adminikulujícímu. Jak již řečeno, soud nalézací, shledav, že forma láhve není význačná pro známku, počíná si správně, an přes to nespustil formy té docela se zřetele, nýbrž zkoumal, zda má význam v celkovém zjevu zboží opatřeného známkami, jak vskutku v obchodě se vyskytuje. Dospěl-li ke skutkovému přesvědčení, že zboží soukromé obžalobkyně nepřichází do obchodu v láhvích holých, vykazujících pouhou formu, nýbrž v lahvích adjustovaných a že adjustáž je takového rázu, že pouhá forma lahve ustupuje do pozadí, an, jak se praví na jiném místě rozsudku, i obyčejný kupitel z orientovanějších kruhů bude míti na paměti, že láhev benediktínky má ve skle vypuklinu se jménem "Bénédictine" uprostřed dvou křížků, nelze v tom shledati nelogičnost a tedy nedostatek důvodů pro výrok, že mezi obojími lahvemi jako takovými není šálivé zaměnitelnosti.