Rt 3393/1929
Soud jest povinen připustiti navržené důkazy jen, lze-li aspoň s jistou pravděpodobností očekávati, že slibují nějaký konkrétní výsledek a že přispějí k objasnění věci; pokud tomu tak není, byla-li věc - zejména co do totožnosti osoby pachatelovy - provedenými důkazy již dostatečně a způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost objasněna.

( Rozhodnutí Zm I 309/28, 20.02.1929 )
Z odůvodnění:
Obžalovaný uplatňuje proti napadenému rozsudku důvod zmatečnosti proto, že nalézací soud nevyhověl průvodním návrhům obhajoby při hlavním přelíčení. Podle protokolu o hlavním přelíčení ze dne 7. března 1928 navrhl obhájce obžalovaného výslech tří svědků o tom, že obžalovaný byl stále u bedny, na níž tehdy řečnil poslance K., že se od ní nevzdálil, že byl strážníky u bedny zatčen a že nepodnikl útok proti stráži. Dále navrhl výslech dvou svědků o tom, že obžalovaný nebyl při demonstraci oblečen v raglán, že neměl klobouk ani červenou kravatu. Nalézací soud zamítl tyto průvodní návrhy, maje za to, že průvodním řízením je skutkový stav co do osobnosti pachatelovy dostatečně objasněn, takže by nemohl býti vyvrácen ani, kdyby tvrzené okolnosti byly navrženými svědky potvrzeny. Zmateční stížnost, uplatňující proti tomuto mezitímnímu nálezu věcně důvod zmatečnosti není opodstatněna.

Nalézací soud měl v době, kdy byl onen průvodní návrh učiněn, již po ruce určité a souhlasné výpovědi svědků Václava Z-y a Václava V-a, kteří vyloučili s naprostou určitostí každý omyl v osobě pachatelově a potvrdili souhlasně, že obžalovaný byl hned v zápětí po činu zadržen a předveden; proto neměl soud podle rozsudku pochybnosti, že obžalovaný byl oním mužem, který při demonstraci dne 6. listopadu 1927 službu konajícího policejního strážníka Václava Z-u udeřil rukou prudce do hlavy, takže strážník upadl na koleno. Záměnu obžalovaného s jinou osobou pokládal soud vzhledem k oněm souhlasným svědeckým výpověděm, jakož i vzhledem k tomu, že obžalovaný je značně nápadné fysiognomie a že byl zadržen ihned po činu na místě samém, za naprosto vyloučenou. Za těchto okolností nelze důvodně tvrditi, že mezitímním nálezem, zamítajícím onen průvodní návrh obhájce obžalovaného, byla porušena zásada trestního řízení, jíž šetřiti káže podstata řízení, kterým se zabezpečuje obhajoba, zejména zásada § 3 tr. ř. Neboť soud je povinen připustiti navržené důkazy jen, lze-li aspoň s jistou pravděpodobností očekávati, že navržené nové průvody slibují konkrétní výsledek a že přispějí k objasnění věci.

Byla-li však věc - zejména co do totožnosti osoby pachatelovy - provedenými důkazy již dostatečně a způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost objasněna, je zřejmo, že okolnosti tvrzené obhájcem obžalovaného v jeho průvodním návrhu nejsou takového rázu, že by, i kdyby byly navrženými svědky potvrzeny, pravděpodobně mohly vyvrátiti skutkový stav potvrzený s takovou určitostí slyšenými již svědky.

Z toho plyne, že zamítací usnesení nalézacího soudu nemohlo účinkovati na výrok soudu ve směru obžalovanému nepříznivém.