Rt 3386/1929
Podvod vylákáním peněz za nedovoleným účelem (např. spáchání trestného činu) není zásadně vyloučen pro nemožnost škody po rozumu § 197 tr. zák.

( Rozhodnutí Zm I 484/28, 1.02.1929 )
Z odůvodnění:
Stížnost dovozuje, že Jan M. nemá vůbec zákonného nároku, aby žádal 7.000 Kč nazpět, ježto podle rozsudkového zjištění dal je, by vymohl jednání nedovolené, by mu obžalovaní za předaných jim 7.000 Kč dodali několikanásobný peníz v padělaných stokorunách; rozsudkový výrok, jímž se stěžovateli ukládá nahraditi tuto škodu, je prý v rozporu s oním předpisem občanského zákona, podle něhož to, co někdo dal vědomě, by způsobil nedovolené jednání, nemůže býti požadováno nazpět. Tu se však zmateční stížnost dotýká otázky, která jest rozhodnou pro samu skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, zda totiž v souzeném případě jde vůbec o škodu, již má na mysli § 197 tr. zák. a zda je tedy v tomto směru naplněna skutková podstata trestného činu.

Podle zjištění rozsudku spočívá trestné jednání stěžovatelovo v tom, že spolu s druhým odsouzeným Františkem P-em, jenž však mezitím již zemřel, doruzuměvše se navzájem společně v podvodném úmyslu vylákali v roce 1927 v D. P. na Janu M-ovi 7.000 Kč, předstírajíce, že mu za ně dodají několikanásobnou částku v padělaných stokorunách. Nalézací soud po právní stránce nepochybil, když tento zjištěný skutek obžalovaných podřadil pod ustanovení § 197 tr. zák., shledav v něm veškeré pojmové znaky zločinu podvodu, zejména i náležitost skutkové podstaty, že obžalovaní svým jednáním zamýšleli způsobiti, pokud se týče též způsobili Janu M-ovi škodu na majetku, jak předpokládá § 197 tr. zák.

Podle § 879 obč. zák. jsou ovšem neplatné smlouvy, příčící se zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, a § 1174 obč. zák. ustanovuje, že to, co někdo dal vědomě, by způsobil nedovolené jednání, nemůže požadovati nazpět. Avšak i když se má za to, že důsledkem těchto ustanovení zákona Jan. M., nemaje nároku na přislíbené plnění, nemůže se domáhati civilní žalobou ani vrácení oněch 7.000 Kč, neplyne z toho ještě, že tím jest vyloučen i podvod, spáchaný vylákáním peněz za předstíraným nedovoleným účelem.

Zákon trestní chrání podle § 4 tr. zák. i zločince, tím méně pak lze jeho ochranu odepříti v případech, kde právo občanské vyjímečně snad odpírá civilní žalobu. Zvláštním úvahám rázu právně politického, z nichž občanský zákon v § 1174 vyloučil kondikci, nelze přiznati rozhodný význam pro určení dosahu příslušné normy trestní. neboť přes zásadní jednotnost právního řádu, kterou ovšem nutno předpokládati, jest si uvědomiti, že oba předpisy, pokud se týče obě skupiny předpisů, jež tu přicházejí v úvahu, vycházejí s hledisek podstatně odlišných a sledují různé účely.

Nelze také přehlížeti, že když se podobné jednání jako v souzeném případě tresce jako podvod, nechrání se tím ještě (ani neexistující) nárok osoby, která něco dala za předstíraným účelem nedovoleným, by nedovolené jednání bylo skutečně vykonáno, ani její důvěra, že se tak stane, ani případný nárok na vrácení toho, co bylo s její strany plněno, nýbrž především nepopíratelný a ochrany zajisté potřebný zájem veřejný a ovšem i zájem každého jednotlivce, by bylo čeleno poškozování právních statků chráněných předpisy o trestání podvodu. S hlediska trestněprávního nemůže býti pochyby, že na svém jmění skutečně jest poškozena i osoba, na níž byly vylákány peníze za předstíraným účelem nedovoleným a, poněvadž zákon v § 197 a násl. tr. zák. co do povahy škody na majetku nerozlišuje, není překážky, by takovéto jednání nebylo kvalifikováno jako podvod. Rozhodným zůstává, že jmění dotčené osoby bylo skutečně ztenčeno o vylákané peníze a že obžalovaný škodu způsobil a měl v úmyslu ji způsobiti vylákáním peněz. Je tudíž lhostejno, že poškozený z řečeného důvodu nemůže snad žalovati o vrácení těchto peněz, a sluší tím větší váhu klásti na okolnost, že obžalovaný způsobil Janu M-ovi škodu, an mu zákon nedovoluje, by se mohl pořadem práva domáhati náhrady způsobené škody.

Jen mimochodem budiž ještě poukázáno na ustanovení § 201 písm. e) tr. zák., kde sám zákon označuje za zvláštní případ podvodu používání falešných kostek a karet ve hře, tedy poškozování, při němž rovněž může býti často býti vymáhání civilní žalobou vyloučeno.