Rt 3384/1929
I. Obžalovaný, který již jednou za trestního řízení projevil souhlas ve smyslu § 252 čís. 4 tr. ř. se čtením protokolu nebo posudku, je tímto projevem i nadále vázán (není mu volno souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka, spoluobviněného nebo znaleckého posudku odvolati).

II. Posudek není vadným podle §§ 125, 126 tr. ř. proto, že znalci překročili hranice úkolu jim vytčeného.

III. Neodolatelné donucení (stav nouze) ve smyslu § 2g) tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, jednal-li pachatel pod dojmem přítomného bezprostředně hrozícího nebezpečí, které bylo jedinou pohnutkou spáchání činu a jemuž nebylo lze uniknouti jinak než právě spácháním trestného činu, neměl-li pachatel právní povinnost snášeti hrozící škodu, a není-li hodnota obětovaného statku nepoměrně vyšší než hodnota statku, o jehož záchranu pachateli jde.

( Rozhodnutí Zm I 713/28, 31.01.1929 )
Z odůvodnění:
V prvém směru zmateční stížnost zdůrazňuje, že obžalovaná nejen neprojevila výslovně souhlas se čtením znaleckého posudku, nýbrž že se naopak proti němu oním návrhem obhájce ohradila. V protokolu o doručení obžalovacího spisu obžalované je však uvedeno výslovně, že obžalovaná se čtením předmětného protokolu výslovně souhlasila, tedy souhlasila s tím, by nález a posudek při hlavním přelíčení přečteny byly.

Za tohoto stavu věci, zjevného vesměs ze spisů, zavdává řečená námitka podnět k řešení jediné otázky, zda obžalovaný, který ji jednou za trestního řízení projevil souhlas ve smyslu § 252 čís. 4 tr. ř. s pouhým čtením protokolu (posudku), je tímto svým projevem i nadále vázán, pokud se týče k řešení otázky, zda jest obžalovanému volno tento souhlas vůbec neb aspoň za určitých předpokladů dodatečně odvolati. Zrušovací soud řeší ji zásadně a v podstatě důsledně v tem rozum, že souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka (spoluobviněného) nebo znaleckého posudku odvolati nelze (rozh. č. 591, 1680 sb. n. s.).

Soudní znalci lékaři, o jejichž posudek jde, byli podle spisů za přípravného řízení pověřeni vyšetřením duševního stavu obžalované (§ 134 tr. ř.). Pokud jde o tuto otázku, vyzněl jejich posudek v celkový konečný závěr, že duševní stav obžalované je normální a že poruchy duševní nebylo u ní ani v době, kdy spáchala trestný čin, že žádným "chorobným porušením" nebyly zrušeny ani funkce, které podmiňují příčetnost, že tu v době činu nebylo ani porušení vědomí nebo jiné poruchy duševní a že posléze obžalovaná není ani mdlého rozumu ani nespáchala trestný čin v prudkém hnutí mysli. Tuto část znaleckého posudku, jejíž celkovým smyslem znalci prohlásili mimo jiné, že u obžalované nezjistili žádnou z oněch poruch duševních, které by vylučovaly ať již trvale neb aspoň přechodně, pokud totiž jde o dobu skutku, její příčetnost (§ 2 písm. a), b), c) tr. zák.), zmateční stížnost vůbec nenapadá.

Lze sice připustiti, že se v posudku vyskytují některé věty, jež charakterisuje zmateční stížnost nikoli nepřípadně v ten rozum, že se v nich znalci obírají daleko více úmyslem obžalované a okolnostmi přitěžujícími než otázkou, zda byla obžalovaná v době činu příčetnou či nikoliv, že znalci usuzují v posudku přímo o vině obžalované, posuzují dokonce i věrohodnost svědků, kteří vypovídali v její prospěch, a pronášejí úsudek o tom, zda to které svědectví má nějaký význam, či je bezvýznamné. Než zmateční stížnost ani tu opět netvrdí, ani ovšem není s to důvodně tvrditi, že by tyto projevy znalců, byť snad některými z nich byly překročeny hranice úkolu vytčeného znalcům, činily vadným podle §§ 125, 126 tr. ř. posudek vůbec a onu shora nastíněnou stěžejní jeho část zvlášť.

A pokud jde o neodolatelné donucení (stav nouze) ve smyslu § 2, písm. g) tr. zák. přichází podle judikatury v úvahu jen tehdy, jednal-li pachatel pod dojmem přítomného bezprostředně hrozícího nebezpečí, které bylo jedinou pohnutkou spáchání činu a jemuž nebylo lze uniknouti jinak než právě spácháním činu trestného, při čemž se ještě dále předpokládá jednak, že pachatel neměl právní povinnost snášeti hrozící škodu, jednak, že hodnota obětovaného statku není nepoměrně vyšší než hodnota statku, o jehož záchranu se pachateli jedná. Na stav neodolatelného donucení ve smyslu tohoto výkladu nepoukazují okolnosti, jichž se dovolává zmateční stížnost, že se totiž obžalovaná hájila hladem a nouzí a že toto její tvrzení bylo prokázáno okolnostmi, jež vyšly na jevo za trestního řízení.

Aniž je třeba zabývati se podrobně touto obhajobou obžalované, stačí připomenouti skutečnost, která vyšla podle záznamu jednacího protokolu při hlavním přelíčení na jevo přečtením sdělení zemské porodnice a ústavu pro péči o dítě v Praze, podle něhož měla obžalovaná jako každá svobodná, do Čech příslušná žena, která slehne v zemské porodnici, právo jíti s dítkem po propuštění z porodnice do zemského ústavu pro péči o dítě, kde mohla dítko odkojiti, načež by bylo dítko na účet zemského fondu vydáno do péče venkovských pěstounů, kde mohlo zůstati až do dosažení šestého roku. Obžalovaná sama udala, slyšena byvši dne 11. srpna 1928 v řízení přípravném i při hlavním přelíčení, že jí lidé ještě před tím, než jela do Prahy do porodnice, radili, by jela do zemského ústavu, že to tam bude míti lepší, poněvadž tam bude moci nechati dítě, nemůže-li je vzíti s sebou, a při svém výslechu podle § 220 tr. ř. uvedla výslovně nejen, že jí bylo nabízeno, že může zůstati v porodnici, nýbrž dále též, že věděla, že může zůstati s děckem v porodnici a v ústavu pro péči o dítě.