Rt 3377/1929
I. K výkladu pojmu zpronevěra.

II. Zpronevěra je sice vyloučena, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů s to, by věc, kterou si přivlastnil, kdykoliv nahradil a dostál svému závazku; při řešení této otázky však jsou - zejména jde-li o pachatele svéprávného - rozhodnými jen vlastní majetkové poměry pachatele, nikoliv osoby další.

( Rozhodnutí Zm I 582/28, 18.01.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost důvod zmatku shledává v tom, že nalézací soud zamítl návrh stěžovatelova obhájce na výslech jeho otce Františka K-a st. jako svědka o tom, že stěžovateli při jeho odchodu z domova uložil, by si hledal místo, a dodal, že kdyby přišel do peněžních nesnází, on (otec) to zapraví. Podle zmateční stížnosti bylo by navrženým výslechem prokázáno, že stěžovatel měl jistotu, že kolo jím zastavené bude určitě vyplaceno a že Julius G. ml. je dostane jistě zpět, že tedy stěžovatel nemohl jednati v úmyslu kolo zpronevěřiti.

Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Zpronevěra je arci i podle judikatury zrušovacího soudu vyloučena, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů s to, by věc, kterou si přivlastnil, kdykoliv nahradil a dostál svému závazku. Toto právní hledisko má podle všeho na zřeteli zmateční stížnost, míníc, že provedením navrženého důkazu bylo by prokázáno, že stěžovatel měl v naznačeném směru jistotu. Nehledíc však k tomu, že v rozsudkových důvodech jest zcela všeobecné prohlášení stěžovatelova otce vykládáno nikoli nepřípadně jako pouhý slib, jejž stěžovatel nemohl vztahovati a podle přesvědčení soudu ani nevztahoval na činy, jimiž si opatřil peníze bezprávně a jimiž rozsudek míní patrně zejména i činy trestné, je nepochybno, že při řešení otázky, zda byl pachatel s to, by poskytl kdykoli náhradu a dostál svému závazku, jsou za všech okolností, zejména pak tehdy, jde-li, jako v souzeném případě o pachatele svéprávného, rozhodnými jen vlastní majetkové poměry pachatele, takže zpronevěru, zejména úmysl k ní směřující nevylučuje ani sebe bezpečnější očekávání pachatelovo, že mu poskytnutí náhrady, pokud se týče splnění závazku bude, byť i bez průtahů umožněno, přispěním osoby třetí.

Přivlastnění si věci svěřené záleží již v tom, že ten, komu byla věc jen svěřena, si k ní osobuje a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická. Výkonem takovéto dispozice po způsobu vlastníkově je však zejména zastavení věci, neboť také jím nakládáno jest s věcí způsobem, zasahujícím bezprávně do práv osoby, věc pachateli svěřivší, zejména, jak tomu bylo i v souzeném případě, do vlastnického práva řečené osoby. Kolo, o něž tu jde, bylo obžalovanému podle rozsudkového zjištění zapůjčeno jen na cestu do J., takže obžalovaný důvěru půjčujícího, že s kolem, jemu takto jen svěřeným nenaloží jinak, sklamal nepochybně již tím, že kolo v zápětí zastavil.

V případech toho druhu dopouští se tudíž zpronevěry i ten, kdo věc jemu svěřenou zastaví v úmyslu a i v naději, že ji včas vyplatí a vrátí; trestná skutková povaha je tu vyčerpána již samotným jednáním, odpovídajícím zákonnému pojmu "přivlastnění si" ve shora blíže nastíněném výkladu právním.

Rozsudek, jehož výrok shledává trestnou činnost obžalovaného jak v zadržení svěřeného mu kola za sebou, tak i v jeho přivlastnění si, zjišťuje ostatně, že úmysl obžalovaného, kolo, pokud se týče výtěžek za ně si přivlastniti, byl trvalým, a jsou i pro toto přesvědčení nalézacího soudu uvedeny v rozsudku věcně případné důvody; zdůrazňuje se v něm, že obžalovaný, který byl bez prostředků a bez zaměstnání, neměl ani naděje, že bude moci kolo vlastními prostředky vyplatiti. Není v tom směru bez významu ani další rozsudkové zjištění, podle něhož se obžalovaný neobrátil na svého otce o podporu ani před tím, než kolo zastavil, ani po té, kdy tak byl učinil, a které dovoluje souditi, že obžalovanému bylo při nejmenším lhostejno, zda G. ml., jenž mu kolo zapůjčil, dostane je zase zpět čili nic.