Rt 3371/1929
Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.

( Rozhodnutí Zm II 436/28, 16.01.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost dovozuje, že prý průvodním řízením bylo zjištěno, že stěžovatelé neměli tušení, že se může jednati o použití násilí. Měli prý jen úmyslu provésti krádež u faráře M-y, nebyli zasvěceni do plánů Miroslava Š-y a Jana M-a, kteří podnik zosnovali, a nebyli umluveni zmocniti se majetku faráře M-y násilným způsobem. Úkolem jejich bylo prý jen dbáti toho, by Mir. Š. a Jan M. nebyli při krádeži rušeni; zlého nakládání se prý nesúčastnili.

Zmateční stížnost není důvodna. V souzeném případě obžalovaný Alois M. doznal při hlavním přelíčení výslovně, že šel dne 10. prosince 1927 s ostatními spoluobžalovanými na faru do P. na peníze, že po cestě byl od Š-y o celém plánu zpraven (Š. doznal, že všichni pachatelé byli umluveni na loupežné přepadení fary), u fary dostal masku, a, když na M-ovo zaklepání farář přišel jim otevřít, vnikl s ostatními do fary. Přiznává, že při tom učinil Miroslav. Š. faráři násilí, až ho okrvavil; na výzvu Š-ovou otevřel farář pokladnu, a když mu peníze z krabice vypadli, stěžovatel část jich sesbíral a peníze byly pak též součástí společného lupu.

Také obžalovaný Bohuslav M. doznal při hlavním přelíčení, že on to byl, který na dveře fary zaklepal, a, když farář otevřel, zůstal napřed venku hlídati, později však vešel též do fary a také "buchnul jednou faráře holí po hřbetě" a pak zase vyšel ven. Když mu byly sděleny předsedou soudu jeho dřívější údaje v přípravném vyšetřování, kde doznal, že loupež byla předem umluvena a úlohy rozděleny, potvrdil správnost tohoto svého dřívějšího doznání. Přiznal tudíž, že mezi pachateli bylo předem ujednáno, že po zaklepání na dveře fary a po jejich otevření farářem všichni vpadnou do chodby, Š. že na faráře namíří revolver a vyzve ho, by dal peníze, po zmocnění se peněz, že utečou a že loupež skutečně podle předchozí dohody byla provedena. Oním zodpovídáním se obžalovaných bylo tudíž napovězeno, že se stěžovatelé činně súčastnili při loupeži a že k jejich úmyslu, zmocniti se cizích věcí movitých, přistoupila též další náležitost skutkové podstaty zločinu loupeže, úmyslně jimi způsobené násilí faráři M-ovi k onomu cíli.

Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů loupeže byla rovnocenná. Skutková podstata loupeže "ve spolku s jedním nebo s několika spoluloupežníky" (§ 192 tr. zák.) jest již naplněna, když více osob vědomě spolupůsobí za týmž cílem, když se spolupůsobení stalo na základě souhlasného projevu vůle ať již výslovného nebo aspoň mlčky naznačeného. Důvodem větší přísnosti zákona jest právě větší nebezpečnost jednání pachatele, který spoléhá na pomoc svých druhů, neboť současná přítomnost a současné působení osob ve spolku jednajících podněcuje jejich odvahu, dává jim pocit větší bezpečnosti a jistoty, zmenšuje nebezpečí překvapení a ulehčuje nutnost překonání naskytnuvších se překážek. Není třeba, by se každý spolupachatel ve smyslu § 192 tr. zák. osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.

Poukazovaloť zodpovídání se všech obžalovaných, posuzuje-li se v celku, na loupež. Nejde zajisté o krádež, když maskovaní lidé s revolvery vniknou do budovy (fary) a když celkový stav poukazuje na úmysl obžalovaných odníti věci cizí s použitím násilí za společné součinnosti.