Rt 3230/1928
Poznatelnost a předvídatelnost nebezpečí je stěžejním předpokladem, který propůjčuje jednání (§ 335 tr. zák.) znak trestnosti.

Pokud jest přípustno předjížděti po nedovolené (levé) straně.

(Rozh. ze dne 16. srpna 1928, Zm II 237/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 25. dubna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Důvody:

Podle zjištěného skutkového stavu věci a závěrů nalézacího soudu zavinil úraz poškozeného sběh těchto okolností: 1. poškozený František B. a) měl svůj povoz více na pravé straně silnice, b) sám šel po levé straně silnice, c) měl v ruce kožené opratě natažené přes šířku silnice mezi ním a povozem, 2. obžalovaný Ludvík M. a) předjížděl B-ův povoz po nesprávné straně levé, b) nebyl pánem své rychlosti. Vidí pak B-ovo zavinění v tom, že měl vůz na nesprávné straně silnice, u obžalovaného pak v činech pod a) a b) uvedených a dochází k závěru, že hlavní vinu na neštěstí má obžalovaný. S tímto závěrem nelze souhlasiti, neboť nalézací soud při hodnocení těchto zavinění přezírá u B-a právě natažení opratí přes silnici v době dohasínajícího dne, které bylo bezprostřední příčinou úrazu a jest počinem nejen předpisům, nýbrž nejprimitivnějšímu rozumu se příčícím, a tato okolnost převaluje právě na B-a převážnou část viny. Leč i ta část zavinění, která podle napadeného rozsudku stíhá obžalovaného, jest na podkladech skutkového zjištění rozsudku alespoň pochybná. § 335 tr. zák. určující směrnice pro to, co jest považovati za zavinění ve smyslu trestním, - na rozdíl od zavinění ve smyslu práva civilního, - vyžaduje od jednání neb opomenutí ve smyslu tohoto §, by pachatel již podle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, nebo podle zvláště vyhlášených předpisů nebo podle svých zvláštních poměrů mohl o něm nahlédnout, že jest pro tělesnou neporušenost člověka nebezpečným. Jest tedy poznatelnost a předvídatelnost nebezpečí stěžejním předpokladem, který propůjčuje dotyčnému jednání znak trestnosti. V souzeném případě bude tudíž především řešiti otázku, zda závadné jednání za okolností, které byly dány, tento znak vykazuje. Jak již bylo řečeno, spatřuje nalézací soud zavinění obžalovaného v prvé řadě v tom, že předjížděl po nesprávné straně, žádá tudíž na něm, by předejel po straně pravé. V tomto směru však zůstal dlužen zodpovědění otázky, zda po této předepsané straně vůbec předjeti mohl. Nalézací soud zjišťuje, že silnice jest 6 1/2 m široká, že povoz B-em řízený jest 168 cm široký, že jel více po pravé straně silnice; k ostatním v předchozím řízení zjištěným rozměrům nepřihlížel. Tím zůstává přesná situace vozu na silnici nevyjasněna, neboť výraz "více na pravé straně silnice" jest příliš nepřesným, než aby bylo lze si představiti, kde se vlastně vůz nacházel. Kdyby bylo zjištěno, že se vůz nacházel tak blízko pravého okraje silnice, že by motorka (podle spisů 162 cm široká) po pravé straně projeti nemohla, nelze ještě beze všeho říci, že se obžalovaný provinil již tím, že chtěl projeti po straně druhé, byť i snad jinak nedovolené. Sám napadený rozsudek připouští, že možnost a dovolenost předjeti po straně levé mohla býti za jistých okolností dána a to zcela právem. Předpis § 24 zákona z 1. ledna 1878, čís. 5 z. zák. slez. (polic. silnič. řádu slezského), platného arci jen pro silnice neerární a § 2 naříz. zemsk. presid. slezského z 30. června 1903, čís. 12.788, jakož vůbec veškeré předpisy provoz na veškerých cestách upravující, nutno vykládati tak, jak vyžaduje účel, pro který byly vydány, t. j. provoz na silnici upravovati a nikoliv znemožniti; nebylo by než znemožněním provozu, kdyby - jak by v souzeném případě musilo býti žádáno - musily všechny povozy ustati v jízdě jen proto, že strana, po které mají předjížděti, je zatarasena překážkou. Nelze proto zakazovati kategoricky a pro všechny případy předjíždění po straně jinak nedovolené. Toto předjíždění jest přípustné ovšem toliko tehdy, je-li trať po této nedovolené straně naprosto volná a bezpečná a děje-li se s náležitou opatrností.

Pro souzený případ jest řešiti otázku, zda obžalovaný tuto volnost a bezpečnost objektivně a subjektivně směl předpokládati. K dotyčnému závěru jest však zapotřebí především bezpečné a přesné zjištění šířky cesty, kterou měl obžalovaný po levé ruce k disposici, dále bližší určení poměrů světelných v době úrazu (rozsudek dí, že nebyla úplně tma), zda obžalovaný za daného osvětlení mohl natažené opratě vůbec viděti a pak, zda ještě včas. O tom, že předpokládati je nemohl a také nemusil, nemůže býti sporu. Další část viny spatřuje napadený rozsudek v rychlosti, kterou se obžalovaný v okamžiku úrazu pohyboval a zjišťuje v tom směru, že jel rychlostí více než 10 km, kterou shledává nepřiměřenou a odporující předpisu §§ 45, 46 naříz. min. vnitra z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. Nalézací soud vycházeje tu očividně z názoru, že tu měl místo předpis druhého odstavce § 46, druhý odstavec uv. nař. a že rychlost 10 km jest v každém případě nepřiměřenou, spokojuje se aproximativním zjištěním dolní hranice rychlosti, nezjišťuje však ani přibližně, jakou rychlostí vskutku jel. Toto zjištění jest pro posouzení trestnosti důležité. Bude-li zjištěno, že obžalovaný byl ve smyslu hořejších úvah oprávněn předjeti po straně levé, pak není tu dán žádný z případů § 46 a bylo by přípustnost rychlosti posuzovati s hlediska § 45, totiž žádati, by obžalovaný byl pánem své rychlosti, by bezpečnost osob nebyla ohrožována, při čemž ovšem opět musí se tento požadavek pohybovati v mezích technické možnosti. Směl-li obžalovaný předpokládati volnost tratě po straně, kterou předejel, pak nelze na něm žádati jízdu krokem, která přece za takovýchto situací není ani potřebná ani žádoucí. Bude tudíž na nalézacím soudě, by v tomto směru rychlost jízdy vyjádřil aspoň přibližně jistým číslem a posoudil, zda jest ji považovati za odpovídající předpisu § 45 uv. min. nař. Při zjišťování této rychlosti bude též pomůckou - dosud opomenutou - jednak zjištění jakosti přetrhaných opratí, jaké síly bylo asi třeba, by byly uvedeny ve stav, v jakém se po úraze nacházely, jednak zjištění místa, kde motor zůstal po úrazu státi a tím, v jakém čase mohl býti zastaven. Zjištění těchto okolností - po případném slyšení znalců - ku zjištění této rychlosti značně přispěje. Bylo proto rozhodnouti jak se stalo.