Rt 3208/1928
Pojem "domu" ve smyslu § 83 tr. zák. nelze omezovati jen na budovy, nýbrž domem dlužno rozuměti kromě vlastních budov i jejich příslušenství, s nimi pomocí zdí, plotů neb ohrad jeden celek tvořící, tedy zejména také připojené k nim ohražené dvory.

(Rozh. ze dne 14. června 1928, Zm I 167/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmatečním stížnostem obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 24. ledna 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podle § 83 tr. zák. a to zmatečním stížnostem Emila L-ého, Emila S-a a Emila Š-a veskrze, zmateční stížnosti Waltra P-a potud, pokud tento obžalovaný byl uznán vinným zločinem podle § 83 tr. zák., v druhém jemu za vinu kladeném případě, to jest násilným vniknutím na dvůr P-ův, rozsudek prvé stolice ve výroku o vině, pokud uznáni byli vinnými Emil L., Emil S. a Emil Š. vůbec a pokud uznán byl vinným Walter P. ohledně zmíněného druhého případu, jakož i ve výroku o trestech těchto čtyř obžalovaných a ve výrocích s tím souvisejících zrušil a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znova jednal a rozhodl.

Důvody:

Rozsudek prvé stolice vyslovuje ve výroku povšechně, že obžalovaní vnikli .... společně do domu Bruna P-a .... aby (správně a, jelikož je uznává vinnými dokonaným zločinem § 83 tr. zák.) vykonali tam na něm násilí. Přes to je z obsahu a z celé úpravy rozhodovacích důvodů zřejmo, že rozsudek rozeznává mezi dvěma, ovšem v týž den bezprostředně po sobě se udavšími případy rušení míru domovního, a že uznává v tom kterém případě vinnými jen ty obžalované, kteří vešli při případu tom do obydlí P-ova (včetně dvora); plyne to zejména z toho, že rozhodovací důvody nezjišťují, že v davu, z něhož vkročili po výtržnostech jím spáchaných do domu P-ova obžalovaní R., P. a B., byli též ostatní obžalovaní a nezmiňují se o jich přítomnosti v davu v naznačené době ani v úvahách o spolupachatelství a o právních důsledcích z něho odvozených. Tak rozumějí patrně rozsudku i zmateční stížnosti. Ve příčině druhého příběhu zjišťuje rozsudek, že po chvíli - když byl již dav od domu P-ova odtáhl a i obžalovaní na prvním příběhu súčastnění z domu toho se byli vzdálili - dostavili se obžalovaní L., S., B. a Š., že se pak na dvoře P-ově staly projevy a vyhrůžky v rozsudku uvedené, že se v důsledku jich P. odhodlal žádané prohlášení vyhotoviti a odebral se s L-em, S-em a B-em do kanceláře, ve které pak došlo k dalším událostem v rozsudku vylíčeným, kdežto Š. zůstal na dvoře. V konečném (povšechném, tudíž i druhého případu se týkajícím) závěru vyslovuje rozsudek, že obžalovaní vnikli do obydlí P-ova, aniž uvádí, míní-li obydlím v souzeném případě dvůr, pokud se týče jen dvůr či i kancelář, pro niž by se byl, rovněž jako pro místnosti prvním případem dotčené, hodil spíše přesnější výraz dům; rozsudek uznává vinným i Š-a, který do kanceláře vůbec nevkročil, a podotýká v úvahách o spolupachatelství, že činnost spolupachatele, pro niž tento jest zodpovědným za celkový výsledek společné činnosti, spočívá i v pouhé jeho přítomnosti, takže rozsudek shledává - nevztahují-li se úvahy o spolupachatelství vůbec jen na vykonání násilí - právní důvod zodpovědnosti Š-a za vniknutí podle § 83 tr. zák. výhradně v tom, že vstoupil do dvora, v němž i nadále zůstal. Z toho zřejmo, že rozsudek pokládá - podle zjištěné situace nikoliv neprávem - přechod L-eho, S-a a B-a ze dvora do kanceláře s hlediska vniknutí do domu za nezávadný a shledává "vniknutí do domu" výhradně v tom, že tito čtyři obžalovaní vstoupili sice se souhlasem P-a, avšak vynuceným dřívějším řáděním davu, tedy v pravdě proti jeho vůli do jeho dvoru. A tu ovšem nelze - jak vyslovil zrušovací soud obzvláště v rozh. čís. 1029 sb. n. s. - pojem domu ve smyslu § 83 tr. zák. omezovati jen na budovy. Domem dlužno naopak rozuměti kromě vlastních budov i jejich příslušenství, s nimi pomocí zdí, plotů neb ohrad jeden celek tvořící, tedy zejména také připojené k nim ohražené dvory. Než těchto předpokladů, za kterých by nezastavený pozemek - dvůr - požíval nejen ochrany poskytované první větou § 83 volným pozemkům, nýbrž i zvýšené ochrany, poskytované druhou větou téhož § domům a příbytkům, rozsudek nezjišťuje. Podřaďuje-li rozsudek beze zjištění skutečností onoho rázu dvůr P-ův pod pojem domu a v důsledku toho svémocný vstup obžalovaných na tento dvůr ve spojení s násilím tam vykonaným pod ustanovení § 83 tr. zák., spočívá dotyčná část odsuzujícího výroku na nesprávném použití zákona i bylo ji, jelikož jest nesprávně použití zákona v tomto směru stížnostmi vytýkáno, i s příslušnou částí výroku o trestu a dalších výroků s tím souvisejících z důvodu čís. 10 § 281 tr. ř. zrušiti, aniž třeba zabývati se ostatními vývody stížností. Ve věci ještě rozhodnouti nelze. I když po případě odpadne zákonný znak vniknutí do domu, zbývá vykonané násilí, pozůstávající v protiprávním nátlaku obžalovaných na vůli Bruna P-a za účelem vynucení prohlášení a tím i závazku určitého obsahu. Skutečnosti, jichž zjištění je třeba k posouzení, zda jde v onom nátlaku o zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák. či po případě o přestupek útisku podle § 1 zákona čís. 309 z roku 1921, nejsou v rozsudku zjištěny; zejména nejsou v rozsudku obsažena zjištění po stránce subjektivní oněmi delikty vyžadovaná. Bylo proto zmatečným stížnostem oněch obžalovaných za souhlasu generální prokuratury podle § 5 novely ku tr. ř. vyhověti ihned v zasedání neveřejném a vrátiti věc soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení s hlediska § 83 tr. zák., po případě s hlediska dalších zákonů právě uvedených jednal a rozhodl.