Rt 3202/1928
Zavinění (§ 335 tr. zák.) technického správce továrny, nepostaral-li se o to, by transmisse byla ve smyslu § 74 živn. ř. a § 57 min. nař. z 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák. zakryta (zapažena) nebo bezpečným zábradlím ohrazena.

(Rozh. ze dne 9. června 1928, Zm I 37/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 9. prosince 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto

důvodů:

Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel v podstatě, že soud posoudil nesprávně otázku objektivního zavinění. Nelze prý činiti zodpovědným za úraz obžalovaného, který byl teprve krátký čas zodpovědným za technické vedení závodu, uváží-li se, že jde o ohromný podnik zaměstnávající 3.000 dělníků, a že v krátké době od počátku listopadu do dne úrazu - 26. listopadu 1926 - bylo nemožno napraviti všecko, co dříve bylo zanedbáno, totiž učiniti bezpečnostní opatření ve smyslu ministerského nařízení čís. 176/1905 v celém podniku. Za dřívější opomenutí zodpovídá prý majitel závodu. Podle názoru zmateční stížnosti obžalovaný učinil dosti, když napomenul zedníky k zvláštní opatrnosti, věda, že po léta v továrně pracují a znají její strojní zařízení. Utrpěl-li D. přes to úraz, zavinil si jej výhradně sám bezpříkladnou neopatrností. Zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Nesporno jest především, že transmisse, pod níž podlézal D., vykonávaje přikázanou mu práci, měla býti ve smyslu § 74 živn. ř. a § 57 min. nař. z 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák. zakryta (zapažena) nebo aspoň bezpečným zábradlím ohrazena, a že v době úrazu D-ova ani zakryta, ani ohrazena nebyla. Nepochybno jest dále, že za neohrazení pohyblivých součástek nese jako v každém podniku zodpovědnost podnikatel nebo jeho náměstek. Jest dále zjištěno, že obžalovaný byl počátkem listopadu 1926 ustanoven technickým správcem dílen továrny E-ovy v H. a jako takový byl v době úrazu D-ova zodpověděn za technické vedení závodu. I kdyby nebylo lze rozumně na něm žádati, by v krátké době své činnosti odstranil snad různé závady v celém podniku, vyžadující delší doby k nápravě, předpokládajíc, že takové závady ve větší míře tu skutečně byly - jistě bylo jeho povinností, plynoucí z oněch zákonných předpisů, by se postaral aspoň o zabezpečení transmisního prostoru, jakmile se v něm měly konati práce zednické. Že by krátká doba, po kterou vedl závod, na toto nejnaléhavější bezpečnostní opatření nebyla stačila, obžalovaný sám netvrdil. Tuto povinnost však obžalovaný zanedbal, ježto se o včasné a možné zabezpečení transmise nepostaral; pouhým napomenutím dělníků - byť i obeznámených s místními poměry v továrně - k opatrnosti, neučinil vše, co bylo vzhledem k uvedeným zákonným předpisům nutno, by bylo zabráněno úrazu, a co mu ukládalo jeho zodpovědné postavení v závodě. Svým opomenutím dopustil se tedy zavinění, za něž zodpovídá podle § 335 tr. zák. Tvrzení zmateční stížnosti, že úraz zavinil výhradně sám usmrcený, není vzato z obsahu rozsudku, jenž připouští výslovně D-ovu spoluvinu, nikoliv však vinu výhradnou, shledávaje také spoluzavinění obžalovaného v onom opomenutí, kausálním pro nastalý výsledek, usmrcení D-ovo. Jsou tu tedy všecky náležitosti objektivní skutkové podstaty přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Poněvadž pak napadený rozsudek zjišťuje formálně bezvadně také subjektivní zavinění obžalovaného, odpovídá odsuzující výrok zjištěnému stavu věci a správnému použití zákona. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.