Rt 3201/1928
Snížení inteligence, slabá odolnost vůle oproti cizím vlivům a odpor ke stykům s druhým pohlavím samy o sobě nejsou známkami trvalého nebo přechodného zbavení užívání rozumu (§ 2 a), b) tr. zák.).

(Rozh. ze dne 8. června 1928, Zm II 1 57/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku porotního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. února 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými: Norbert M. zločinem dokonané, dílem nedokonané vraždy loupežné podle §§ 8, 134, 135 čís. 2, 194 tr. zák., zločinem loupeže podle § 190 tr. zák., zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c) tr. zák., přestupkem tuláctví podle § 1 zák. ze dne 24. května 1885, čís. 89 ř. zák., Jan M. zločinem loupežné vraždy podle §§ 134, 135 čís. 2, 194 tr. zák. a Antonín P. zločinem vzdálené spoluúčasti na dokonané vraždě podle § 137 tr. zák. Zároveň usnesl se nejvyšší soud jako soud zrušovací v zasedání neveřejném dáti konati šetření krajským soudem v Novém Jičíně podle poslední věty prvního odstavce § 362 tr. ř.

Důvody:

Z výpočtu vad ve zmateční stížnosti uvedených jest viděti, že stížnost chce uplatniti jen, že je důvodně pochybnou správnost posudku o příčetnosti obžalovaného Norberta M-y, přihlíží-li se ke skutečnostem znalci samými konstatovaným (§ 126 tr. ř.), že totiž obžalovaný Norbert M. jest podle prohlášení znalců naivní jako dítě, že má inteligenci skoro jako dítě, že jest slabomyslný, hlupák, dá se přemluviti snadno ke všemu, že podléhá cizím vlivům, obzvláště pak třeba ze strachu vlivu spoluobžalovaného Jana M-a tak, že si ani před soudem mluviti netroufá, když téhož zrak ho trefí. Jinak ve zmateční stížnosti řečená neurčitost a rozpor v nálezu i posudku znalců uplatněny nejsou. Vypočtené okolnosti považuje stížnost za takové, které spíše ospravedlňují domněnku, že M. jest člověkem duševně choromyslným a nepříčetným a proto za svoje činy nezodpovědným. I to, že se obžalovaný vyhýbá styku se ženským pohlavím, ač jest 25tiletý silný muž, uvádí stížnost jako okolnost, svědčící proti příčetnosti a tudíž proti správnosti posudku znaleckého o jeho příčetnosti a pro nutnost jeho přezkoumání jinými znalci. Než těmito okolnostmi zjištěná určitá úchylnost duševního stavu obžalovaného Norberta M-y dochází ve znaleckém posudku správného a dostatečného ocenění v závěru, že jest jeho příčetnost následkem slaboduchosti zmenšena, nikoliv však tak, že by nevěděl co dělá. Okolnosti ty nezavdávají nijak příčinu k důvodným pochybnostem o správnosti onoho posudku. Snížená inteligence, o níž znalci praví, že je na úrovni skoro dítěte, slabá odolnost vůle proti cizím vlivům, i to, že obžalovaný si neumí pomoci, nejsou ještě známkami toho, že jest obžalovaný zcela, ať již trvale nebo přechodně, zbaven užívání rozumu, tedy že si vůbec v době činu nebyl vědom následků svého jednání, nebyl schopen rozeznati dobré od zlého a postrádal tedy inteligence vůbec. Vždyť obžalovaný sám vylíčil zevrubně a co do myšlenkového postupu bezvadně, jak byly spáchány trestné činy za vinu mu kladené. Byť i vylíčení to podáno bylo - z různých, lékaři v úvahu vzatých, příčin - opětovně způsobem odchylným, bylo vždy shodným a kladným ohledně vědomí obžalovaného o činu samém. Obžalovaný udal též účel svých trestných činů, tedy si ho uvědomoval, jest schopen konati práce jeho postavení odpovídající a byl schopným konati po 18 měsíců vojenskou službu; to vše dokazuje, že o zbavení užívání rozumu nelze mluviti. Pravda je, že znalecký posudek trpí rozporem, jak jej zmateční stížnost vytýká. Znalci uvádějí totiž v posudku, že chování obžalovaného bylo doposud vždy takové, že všichni, kdož ho znali a se s ním stýkávali, pokládali ho za duševně zdravého a žádnému ani nenapadlo, že by mohl býti duševně zatížen. Tento údaj nesouhlasí se zprávou řídícího učitele Josefa D-ého v L., v níž tento praví mezi jiným, že v soukromém styku s M-ou pozoroval a má pevné domnění, že stav M-ův není normální. Než nesouhlas ten nedotýká se podstaty věci. Ona zpráva je svou povahou znaleckým úsudkem o duševním stavu obžalovaného. Podati takový úsudek spadá však do posouzení znalců, poněvadž jde o otázku, k jejímuž správnému porozumění a řešení je zapotřebí odborných vědomostí a znalostí, kdežto laiku náleží vyjádřiti se pouze o skutečnostech vnějšího života, tedy o konkrétním počínání a jednání dotyčné osoby, v němž by se projevovaly abnormálnosti, ať v myšlení nebo chování se. Pokud se řečený učitel zmínil ve své zprávě o takovýchto skutečnostech (jako že M. ve škole špatně prospíval, že byl lenivý, neposlušný, zlostný, že jeho domácí výchova byla nedostatečná, že od matky dostával jako dítě často bití po hlavě), přihlíželi k nim znalci, jak vychází na jevo z jejich nálezu a z jejich přednesu při hlavním přelíčení a dostáli tak své povinnosti. Napadené stati znaleckého posudku sluší proto v pravdě rozuměti tak, že v jednání a chování se obžalovaného M-y nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly příznakem nějaké duševní choroby, a že to, co na skutečnostech vyšlo na jevo, nasvědčuje pouze jisté duševní méněcennosti a jistému stupni slaboduchosti. Obžalovaný ani netvrdil za celého řízení trestního, ať výslovně nebo jinakými poukazy, že si nebyl vědom toho, co spáchal, že byl zbaven užívání rozumu, nebo že svoboda jeho vůle byla zcela potlačena. Poukazoval pouze k tomu, že podléhá snáze cizím vlivům. Leč slabá odolnost vůle proti takovým vlivům není rovněž známkou úplného nedostatku vědomí a vůle, nýbrž právě známkou zmenšené příčetnosti. Ostatně poukazy na slabou odolnost vůle proti cizím vlivům, zejména spoluobžalovaného M-a, přicházely by v úvahu jen ohledně vraždy spáchané na Anně Š-ové, nikoliv však ohledně zavraždění Karla B-e a v případě nedokonané vraždy na Janu V-ovi. Na nějakou duševní abnormalitu obžalovaného nelze souditi ani z případného jeho odporu ke styku s druhým pohlavím. Souhlasný a určitý znalecký posudek o zmenšené pouze příčetnosti obžalovaného odpovídá tedy zjištěným a znalci lékaři zevrubně vypočteným a v úvahu vzatým skutečnostem a nebylo proto s hlediska předpisu § 126 tr. ř. důvodných pochybností o správnosti posudku a tudíž zákonného důvodu, by byl duševní stav obžalovaného Norberta M-y zkoumán jinými znalci. Jeho zmateční stížnost jest proto bezdůvodna a bylo ji zavrhnouti.

Přes to nemohl zrušovací soud nesdíleti pochybnosti obhajoby obžalovaného Norberta M-y o správnosti posudku znalců a o správnosti mezitímního usnesení, jímž porotní soud zamítl návrh obhájcův na zkoumání duševního stavu M-ova odborníky psychiatry v ústavu pro duševně úchylné. Znalci praví ve svém posudku, že všichni, kdož M-u znali a se s ním stýkávali, pokládali ho za duševně zdravého a žádnému ani nenapadlo, že by mohl býti duševně zatížen. Ze správy školy v L. je však vidno, že řídící učitel Josef D. dává svému přesvědčení výraz v ten rozum, že obžalovaný M., jak to ze soukromého styku s ním pozoroval, není duševně normální. K tomuto sdělení znalci nehleděli a nevypořádali se s ním. Dále je způsobilým uvésti posudek v pochybnost poukaz na to, že inteligence obžalovaného je na úrovni skoro dítěte. Ani potřebná anamnestická zjištění nejsou v nálezu, pokud se týče v posudku uvedena způsobem vyhovujícím. Nejeví se tudíž základ, na kterém byl vydán znalecký posudek a vyšel odsuzující výrok, býti úplně spolehlivým a jakoukoliv pochybnost vylučujícím, pročež nařizuje zrušovací soud ve smyslu poslední věty prvého odstavce § 362 tr. ř. šetření výslechem rodičů a sestry obžalovaného, řídícího učitele Josefa D-ého a osob ve zmateční stížnosti blíže uvedených o okolnostech majících význam pro posouzení duševního stavu obžalovaného, jakož i opětným výslechem soudních znalců za účelem odstranění napověděných závad a k tomu konci, by se též vyjádřili o materiálu novým šetřením na jevo vyšlém. Po takto provedeném šetření bude dále jednáno po zákonu.