Rt 3159/1928
Nepřekročení rychlosti přípustné podle § 46 min. nař. čís. 81/10 nestačí samo o sobě ku vyvinění pachatele, nýbrž musí se zachovati podle § 45 nař., jsou-li místní, časové nebo jinaké poměry takovými, že překážky, ať jakéhokoliv druhu, jsou v cestě nebo se mohou vyskytnouti. I když sjíždí třeba jen pouhou setrvačností s kopce na neznámé silnici, jejíž odbočky a zvláštní poměry nezná, jest povinen (§ 335 tr. zák.) jeti tak, by mohl zůstati státi každý okamžik; subjektivní stránka.

(Rozh. ze dne 26. dubna 1928, Zm II 51/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 3. prosince 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině jako zmatečný, dále ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl.

Důvody:

Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a) a b) § 281 tr. ř. Není v právu, pokud zastává názor, že pro obžalovaného vzhledem k tomu, že jel po silnici mimo uzavřené osady, byla hledíc k předpisu prvního odstavce § 46 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., beze vší výhrady přípustnou rychlost až do 45 km za hodinu. Je pravda, že tento předpis, stanově vrchní hranici přípustné rychlosti, zakazuje výslovně jen jízdu rychlejší ("Mimo uzavřené osady jízdní rychlost nesmí býti stupňována přes 45 km za hodinu"). Leč § ten neskýtá opory pro závěr, že nevykročení z této hranice sprošťuje již bezvýhradně zodpovědnosti. Jestiť ustanovení § 46 jen významu podřadného. Všeobecnou stěžejní zásadu vyslovuje předpis § 45 nařízení, podle něhož jest jízdní rychlost určiti tak, by řidič silostroje byl za všech okolností pánem své rychlosti a jízdu po případě ihned zastavil. § 46 nelze proto vykládati pouze o sobě, nýbrž vždy jen v souvislosti s předpisem § 45. V důsledku toho jakož i s hlediska rovněž jen všeobecného předpisu § 335 tr. zák. nestačí podle okolností nepřekročení přípustné rychlosti samo o sobě k vyvinění pachatele. Jisto je, že je-li jízdní dráha naprosto volná a nehrozí-li nerušené jízdě odnikud překážky, lze použíti i nejvyšší přípustné rychlosti. Není-li tomu tak, jsou-li místní, časové nebo jinaké poměry takové, že překážky, ať jakéhokoliv druhu, jsou v cestě nebo se mohou vyskytnouti, dlužno se zachovati podle předpisu § 45. Poměry, nabádající ke zvýšené pozornosti, opatrnosti a ostražitosti, tu však byly. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný státní silnici z L. do Č., kudy jel, vůbec neznal, že nevěděl o tom, že pod "Červeným kopcem" odbočuje okresní silnice do K. a že naproti této odbočce začíná polní cesta do L.; dále zjišťuje rozsudek, že státní silnice je po obou stranách obroubena košatými stromy a že následkem toho lze teprve na vzdálenost 260 kroků seznati, že z pravé strany odbočuje do státní silnice jiná silnice od K. a teprve na vzdálenost asi 100 kroků lze viděti na levé straně státní silnice žlutavý pás polní cesty odbočující od chodníku; sám obžalovaný připustil, že na strany neměl rozhledu, poněvadž jsou po obou stranách velké košaté stromy; nadto sjížděl obžalovaný v rozhodné době s kopce, pod nímž jest řečená křižovatka, a kopec ten je prudký, jak je zdůrazněno v místním ohledání, předsevzatém samým nalézacím soudem. Za těchto jistě zvláštních poměrů a zejména při jízdě s prudkého kopce na velmi frekventované silnici, jak sama stížnost udává, nelze uznati správným stanovisko, že obžalovaný byl oprávněn jeti za všech okolností rychlostí až do 45 km, dokonce s prudkého kopce, naopak dlužno souhlasiti s nalézacím soudem, že povinností obžalovaného, třebaže jel jen pouhou setrvačností, bylo, by, sjížděje s kopce na neznámé silnici, jejíž odbočky a zvláštní poměry neznal, jel tak, by mohl zůstati státi každý okamžik. Přes to nejsou okolnosti případu vysvětleny tak, aby se mohlo spolehlivě rozhodnouti hned ve věci samé. Nalézací soud vychází z předpokladu, že prasknutí ruční brzdy bylo jen následkem nepřiměřené rychlosti jízdy a vyvolané tím nutnosti náhlého a prudkého zabrzdění. Naproti tomu podali znalci posudek, že obžalovaný dal výstražná znamení včas a dostatečně a že ani jinak nejednal proti provozním předpisům a že by k neštěstí nebylo došlo, kdyby obžalovanému nebyla praskla ruční brzda. Podle toho se zdá, že znalci vycházejí z názoru, že v prasknutí brzdy dlužno spatřovati pouhou obžalovaným nezaviněnou a od něho nepředvídatelnou nešťastnou náhodu. Rozsudek se s posudkem znalců v posledním směru blíže neobírá a neuvádí, proč nepřikládá posudku cenu a význam, nebo z jakých jiných příčin jej odmítá. Toho bylo zapotřebí, jakž zmateční stížnost uplatňuje. Zjišťujeť rozsudek, že obžalovaný, když na vzdálenost asi 40 kroků zahlédl hlavy koňů a jich předky (povoz naložený jetelem jel po okresní silnici od K. a křižoval státní silnici, by pokračoval v jízdě po vozové cestě do L.) zmírnil původní jím doznanou rychlost 30 až 40 km na 15 až 20 km, tedy o polovici, a tu že mu praskla ruční brzda a nožní brzda že nepostačila k zabrzdění a zastavení stroje. Není jasno, zda i tato zmírněná rychlost (15 až 20 km), za níž podle odůvodnění rozsudku ruční brzda praskla, byla takovou, že svou nepřiměřeností způsobila prasknutí brzdy či zda při rychlosti té dlužno na ono prasknutí pohlížeti jen jako na náhodu obžalovaným nezaviněnou a nepředvídanou, takže, kdyby této náhody nebylo, bylo by se obžalovanému podařilo ještě včas stroj zastaviti a srážce předejíti. Okolnost ta je pro posouzení věci rozhodného významu, dotýkajíc se podstaty věci. Již z této příčiny bylo zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí. Nalézacímu soudu bude se však podle toho, jaké stanovisko zaujme při novém rozhodnutí, zabývati i otázkou subjektivního zavinění, která v napadeném rozsudku není vůbec na přetřes vzata. Subjektivní stránka musí však býti rozsudkem výslovně zjištěna a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodněna, neboť jinak neodpovídá odsuzující výrok zákonu; zejména bude nutno uvažovati, zda obžalovaný při rychlosti 15 až 20 km mohl předvídati, že při prudkém zabrzdění brzda může prasknouti. Bylo proto uznati, že jednání obžalovaného přichází v úvahu jen jako přečin podle § 335 tr. zák. vzhledem k tomu, že vyloučení kvalifikace podle § 337 tr. zák. nebylo veřejným obžalobcem napadeno a stalo se proto právoplatným. Za tohoto stavu věci není zapotřebí obírati se dalšími výtkami stížnosti.