Rt 3155/1928
Pokud jde o "svěření" ve smyslu § 183 tr. zák., byla-li dána určitá peněžitá částka jako "kauce".

(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, Zm II 134/28.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 5. března 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry ve smyslu § 183 a 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný, a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Důvody:

Zmateční stížnosti obžalovaného, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Z části ovšem brojí stížnost nepřípustně proti skutkovým zjištěním rozsudku, pokud se snaží dokázati, že obžalovaný 4.000 Kč vůbec nežádal a nedostal od manželů S-ových jako "kauci", nýbrž že tu šlo o pouhou zápůjčku, při které nebyla o ručení peněz jako kauce řeč. Právem však namítá stížnost, že rozsudek neobsahuje ohledně subjektivní stránky, tudíž ohledně vědomí o hmotné protiprávnosti jednání obžalovaného vůbec důvodů a že je proto zmatečným. Tu sluší předem z moci úřední podle § 290/1 tr. ř. zdůrazniti, že rozsudek vykazuje již po stránce objektivní zásadní vadu hmotněprávní, pokud, vyloučiv, že 4.000 Kč bylo žádáno a poskytnuto jako zápůjčka, a zjistiv, že tuto hotovost dali manželé S-ovi obžalovanému k jeho žádosti jako "kauci", spatřuje již v tomto poskytnutí "kauce" podle § 183 tr. zák. vyhledávaný předpoklad "svěření". Pojem "kauce je pojmem právním a ze samotné okolnosti, že hotovost byla dána obžalovanému jako "kauce", nevysvítá ještě, zda hotovost byla též svěřena způsobem, jak to předpokládá § 183 tr. zák.; neboť účelu, dáti někomu kauci, jistotu, lze vyhověti různým způsobem: Jsou-li zastupitelné věci - hotovost, dány příjemci s povinností, by právě tytéž věci zase vrátil svěřiteli, jde o věci svěřené; avšak, i když mají býti takové věci odvedeny toliko in genere, mohou býti svěřeny, pokud byly příjemci dány do uschování; i v tomto případě zůstává svěřitel vlastníkem kauce, a příjemce dopouští se zpronevěry, nenahradí-li ihned, pokud se týče nemůže-li nahraditi ihned věci, které si vzal, věcmi stejnými; zcela jinak má se věc, když byla mu kauce dána úvěrem; tu se stane příjemce jejím vlastníkem a může ji spotřebovati pro sebe; pro svěřitele vzniká toliko obligační nárok na vrácení dotyčných věcí; zpronevěra je v tomto případě vyloučena, ačkoli i tu se mluví a jde o "kauci". Již z těchto úvah je patrno, že rozsudek spočívá na mylném podkladu objektivním, pokud se omezuje na zjištění, že 4.000 Kč bylo dáno "jako kauce" a spatřuje již v tom "svěření". Bylo tu naopak dále zjistiti, ku které ze shora uvedených možností směřovala výslovná neb jinak zjevná vůle súčastněných osob a to shodná jejich vůle. Po této stránce neobsahuje však rozsudek vůbec zjištění, ačkoli jich v tomto případě bylo tím spíše zapotřebí, poněvadž šlo o kauci poskytnutou v hotovosti obchodníku, jenž potřeboval hotových peněz a jen se zavázal hotovost 1% nad záloženský úrok zúrokovati. Stejně nelze pouštěti ze zřetele, že listina ze dne 6. listopadu 1926, jíž byla kauce zřízena, obsahuje toliko prohlášení, že Antonín S. peníze "složil jako kauci", neboť tyto okolnosti mohly by poukazovati k tomu, že tu ovšem šlo o kauci, avšak o kauci takovou, již stěžovatel mohl volně pro sebe spotřebovati. Že za takovýchto okolností, pokud vůbec objektivně bude zjištěn poměr odpovídající svěření podle § 183 tr. zák., musela býti obzvláště i po subjektivní stránce věnována zvláštní pozornost, je na bíledni; nestačí uvésti v rozsudku, že si byl obžalovaný vědom hmotné protiprávnosti svého jednání, nýbrž bylo tento výrok náležitě odůvodniti; a co se týče úvahy o jakési "reservatio mentalis" na straně obžalovaného, pokud neprojevil k svému zaměstnanci vůli na venek, že chce půjčku, spočívá tento výrok právě na mylném předpokladu shora vytčeném, jakoby byl již prohlášením, že se dává hotovost jako "kauce", založen poměr "svěření". Bylo proto zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti a za předpokladu § 5 novely k tr. ř. uznati, jak se stalo.