Rt 3074/1928
§ 93 tr. zák. předpokládá při omezování osobní svobody, nezáležejícím ve věznění, alespoň takové zasažení do osobní svobody, jež se blíží kvalitativně věznění. Zločin je spáchán již neoprávněným omezováním a nikoli teprve úplným odejmutím osobní svobody člověka; jen pouhé stížení nebo znesnadňování volného pohybu nezakládalo by onu skutkovou podstatu.

(Rozh. ze dne 3. února 1928, Zm I 630/27.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. září 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí omezováním osobní svobody podle § 93 tr. zák. a přestupkem proti mravopočestnosti podle § 516 tr. zák., mimo jiné z těchto

Důvody:

Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 9 a) a 10 § 281 tr. ř., v pravdě však jen onoho důvodu, poněvadž dle jejího náhledu nezakládají činy obžalovaného za vinu kladené vůbec trestného činu ve smyslu trestního zákona. Pokud jde o zločin podle § 93. tr. zák., lze z vývodů zmateční stížnosti považovati za věcné dolíčení zmatku čís. 9 a) § 281 tr. ř. jen úvahu, že skutková podstata onoho zločinu není jednáním obžalovaného založena proto, poněvadž podle rozhodovacích důvodů nevyvinul takovou činnost, jakou § 93 tr. zák. vyžaduje; musí prý se omezování osobní svobody, nepozůstává-li ve věznění, podobati věznění; podle toho jest prý omezováním osobní svobody, když pachatel přiváže svou oběť ke stromu tak, že se nemůže vyprostiti, nebo když jí sváže ruce nebo nohy neb to i ono. Takovým stav Boženy F-ové nebyl, obžalovaný ji vykonaným násilím neučinil neschopnou, by mu odpor činila, a mohlo by se prý proto jednati nanejvýše o neslušné a protipolicejní chování se na veřejných místech, podléhajících potrestání podle § 11. cís. pat. ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. zák. Stížnost je bezdůvodná. V zásadě má pravdu, že § 93. tr. zák. předpokládá při omezování osobní svobody, jež nezáleží ve věznění, alespoň takové zasažení do osbní svobody, jež se blíží kvalitativně věznění. Leč i tomuto požadavku vyhovuje úplně skutkový stav rozsudkem zjištěný. Podle něho chytl obžalovaný pojednou Boženu F-ovou ze zadu kolem pasu, sevřel ji oběma rukama, takže rukama nemohla hnouti, podrazil jí nohy, porazil ji na zem, takže se svalili oba do příkopu, kde se F-ová obžalovanému bránila s napětím všech sil, kopala a tloukla rukama a, když po 10-15 minut trvajícím zápolení počala již ochabovati, prosila ho, by ji nechal, že však obžalovaný byl jako zuřivý a že teprve před přijedším Václavem H-ou uprchl. Nalézací soud výslovně zdůrazňuje, že F-ová byla v úplné moci obžalovaného a bránila se všemi silami. Za tohoto zjištěného stavu nelze tvrditi, že se omezování osobní svobody, jehož se dopustil obžalovaný, neblížilo kvalitativně věznění, neboť jako při věznění byla i tu napadená žena zbavena úplně osobní svobody, jak to nalézací soud také výslovně a bez právního omylu vyslovuje. Bylať jí jednáním obžalovaného po delší dobu odňata zcela možnost, by v zamýšlené cestě pokračovala, by se vzdálila z místa, kde proti své zřejmě projevené vůli byla násilně zdržována, při čemž bylo s ní tak násilně nakládáno, že byla podle rozsudkových zjištění celá vyjevená, rozrušená a nemohla popadnouti dech. Nelze tedy ani s vlastního hlediska zmateční stížnosti uznati, že bylo neprávem v nakládání obžalovaného s F-ovou shledáno omezování v její osobní svobodě, jež předpokládá § 93. tr. zák. Nehledíc k tomu vyslovil a odůvodnil zrušovací soud již opětovně, že zločin § 93. tr. zák. je, jak tomu nasvědčuje jeho nadpis a v doslovu použitý výraz "brání" (hindert), spáchán již neoprávněným omezováním a nikoli teprve úplným odejmutím osobní svobody člověka a že jen pouhé stížení nebo znesnadňování volného pohybu nezakládalo by onu skutkovou podstatu. A že tu nešlo jen o pouhé stížení nebo znesnadnění, bylo dovoděno. Skutková podstata onoho zločinu je tu a nemůže proto přicházeti v úvahu pouze policejní přestupek ve smyslu § 11. uv. cís. pat.