Rt 3065/1928
Ani ke skutkové podstatě zločinu těžkého poškození na těle podle druhého odstavce § 157 tr. zák. se nevyžaduje přímý úmysl pachatelův, přivoditi těžké poškození na těle, stačí úmysl nepřátelský; za potrat napadené zodpovídá pachatel bez ohledu na to, zda o jejím těhotenství věděl čili nic (§ 134 druhá věta tr. zák.).

(Rozh. ze dne 30. ledna 1928, Zm I 521/27.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle § 157 tr. zák., mimo jiné z těchto

důvodů:

Zmateční stížnost napadá rozsudkový závěr, že nelze prokázati, kdo Anně B-ové těžce ublížil. V úvahu přicházejí v tom směru nejen podle rozsudku, nýbrž i podle zmateční stížnosti jednak obžalovaný, jednak Antonín P. Tento však nedoznal, že B-ové těžce ublížil, jak se tvrdí ve zmateční stížnosti, nýbrž jen, že, když ho držela za nohy, kopal také nohama, že však neví, zda někoho zasáhl, ani neuvedl, že viděl, že obžalovaný B-ovou vůbec nekopal a ji nikdy nekopl, jak se ve zmateční stížnosti dále uvádí, nýbrž prohlásil pouze, že neví, zda se obžalovaný bránil, a neviděl zejména, zda se bránil nohama, takže rozsudkovým důvodům, v nichž je tento svědkův údaj zaznamenán v doslovu souhlasném s protokolem, vytýká zmateční stížnost bezdůvodně neúplnost, pokud se týče rozpor se spisy. Zmateční stížnost je však důsledně v neprávu též, pokud, namítajíc zásadně sice správně, že skutková podstata zločinu těžkého poškození na těle podle (druhého odstavce) § 157 tr. zák. je dána pouze tehdy, nelze-li dokázati, kdo poraněnému těžce ublížil, snaží se na základě toho i onoho svého, jak právě nastíněno, věcně nesprávného tvrzení dovoditi, že v souzeném případě byla ona okolnost dokázána; bylo prý prokázáno, že B-ovou kopl silně do břicha jen Antonín P. sám, že naproti tomu osobní spolupachatelství obžalovaného je úplně vyvráceno. Zjišťujeť rozsudek nejen o Antonínu P-ovi, nýbrž i o obžalovaném způsobem, jejž zmateční stížnost napadá bezdůvodně, že při zlém nakládání s Annou B-ovou spolupůsobili oba mimo jiné také tím, že ji kopli (kopali) do břicha a že zejména i obžalovaný učinil tak jednou nebo dvakráte. Za stavu věcí, zjištěného rozsudkem, dospěl však nalézací soud právem k závěru, že nelze dokázati, kdo z obou jmenovaných B-ové těžce ublížil, neboť rozsudková zjištění nezakládají v tom směru spolehlivého důkazu ani proti jednomu, ani druhému z nich. Právně bezpodstatnou je však námitka, jíž napadá zmateční stížnost rozsudek s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) 281 tr. ř. způsobem, hovícím předpisu § 288 čís. 3 tr. ř., namítajíc, že obžalovanému nebyl dokázán, je naopak vyvrácen jeho přímý zločinný úmysl, způsobiti Anně B-ové těžké zranění (poškození na těle), zvláště potrat, dále dovozujíc, že obžalovaný neměl ani tušení o tom, že má co činiti se ženou těhotnou, takže podle názoru zmateční stížnosti není prý dána, ba je takto vyvrácena i příčinná souvislost mezi úmyslem stěžovatelovým a výsledkem, následky jeho činu. Přehlížiť zmateční stížnost, že citace § 152 tr. zák. v prvém odstavci § 157 tr. zák. nasvědčuje tomu, že se ani ke skutkové podstatě zločinu těžkého poškození na těle podle druhého odstavce tohoto § nevyžaduje přímý úmysl pachatelův, přivoditi těžké poškození na těle, nýbrž že také tu stačí úmysl nepřátelský, který zjišťuje napadený rozsudek tím, že zjišťuje účast obžalovaného na zlém nakládání s Annou B-ovou - a že dále, pokud jde o příčinnou souvislost mezi úmyslem pokud se týče činem pachatelovým a jeho výsledkem, vyslovuje předpis druhé věty § 134 tr. zák. zásadou platnou pro celý obor trestního práva, tím spíše tedy ve příčině skutkové podstaty trestného činu, směřujícího stejně jako vražda proti tělesné neporušenosti, jak je tomu především při zločinu těžkého poškození na těle podle § 152 tr. zák. a důsledně pak i při zločinu podle § 157 tr. zák. Právem uložil tudíž nalézací soud obžalovanému zodpovědnost za onen následek jeho skutku, za těžké poškození na těle, přivoděné Anně B-ové potratem, bez ohledu na okolnost, rozsudkem arci neřešenou ani nezjištěnou, zda obžalovaný věděl o jejím těhotenství či nikoli, neboť tato zodpovědnost stíhá ho podle oné zásady i tehdy, nastal-li onen výsledek jenom pro osobní povahu toho, jemuž bylo ublíženo, ba dokonce i jen z příčin vedlejších náhodou k tomu přistoupivších.