Rt 3054/1928
Zlým úmyslem podle § 152 tr. zák., t. j. jiným nepřátelským úmyslem než vražedným, jest tak zvaný nepřímý zlý úmysl (druhá věta § 1 tr. zák.); nepředpokládá, že pachatel mohl předvídati, že jeho jednání bude míti v zápětí ono zlo, jež z něho skutečně nastalo; pachatel zodpovídá za všechny následky, které vznikly z jeho činu jako z příčiny nastalého výsledku, a to i tenkráte, nemohl-li je předvídati.

(Rozh. ze dne 20. ledna 1928, Zm II 301/27.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ 152, 15 5 písm. b) tr. zák., mimo jiné z těchto

důvodů:

Po věcné stránce tvrdí písemná zmateční stížnost, uplatňujíc číselně důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 10 tr. ř., že rozsudkem zjištěný skutkový děj zakládá nanejvýš skutkovou podstatu přestupku podle § 411 tr. zák., při veřejném roku dovozoval pak obhájce obžalovaného, že by mohl nanejvýš přijíti v úvahu přestupek podle § 335 tr. zák. v tomto směru namítá stížnost především, že nepřímý zlý úmysl, jehož prý je po stránce subjektivní třeba ke skutkové podstatě zločinu těžkého poškození podle §§ 152, 155 b) tr. zák., předpokládá, že pachatel mohl předvídati, že z jeho jednání vzejde napadenému těžké poškození na těle. Kdyby prý byl obžalovaný uhodil P-ého holí, mohlo prý by se tvrditi, že mohl počítati s možností, že P. utrpí tím těžké ublížení. Rozsudek zjišťuje prý však, že obžalovaný udeřil P-ého pouze rukou. Podle toho šlo prý tu o čin, o němž obžalovaný nemohl seznati, že z něho vzejde P-ému těžké poškození na těle. Stížnost má pravdu, tvrdíc, že zlým úmyslem v § 152 tr. zák. předpokládaným, t. j. jiným nepřátelským úmyslem než vražedným, jest tak zvaný nepřímý zlý úmysl, o němž jedná druhá věta § 1 tr. zák., je však na omylu, majíc za to, že tento nepřímý zlý úmysl předpokládá, že pachatel mohl předvídati, že jeho jednání bude míti v zápětí ono zlo, jež z něho skutečně nastalo. Slova "z čehož zlo..... obyčejně nastává nebo přece snadno nastati může" ve druhé větě § 1 tr. zák., jež má stížnost zřejmě na mysli, označují jen objektivní, nikoli také subjektivní předpoklad nepřímého zlého úmyslu. Pachatel zodpovídá tudíž za všechny následky, které vznikly z jeho činu jako z příčiny nastalého výsledku, a to i tenkrát, nemohl-li je předvídati (viz též rozh. n. s. č. 1424 sb.). Další námitku stížnosti, že tu nemůže býti řeči o "příčinách vedlejších, náhodou k tomu přistoupivších", o nichž se zmiňuje § 134 tr. zák., dlužno označiti jako právně bezpodstatnou již proto, že rozsudek, jak stížnost sama připouští, zjišťuje, že zranění P-ého bylo přímým následkem činu obžalovaného, totiž toho, že obžalovaný udeřil P-ého rukou do obličeje. Rozsudek zjistil, že obžalovaný, zasadiv P-ému ne sice v úmyslu, by ho usmrtil, avšak přece v jiném úmyslu nepřátelském ránu do obličeje, jednal způsobem, že z toho vzešlo P-ému ublížení samo o sobě těžké, jež bylo spojeno s přerušením zdraví a s nezpůsobilostí k povolání v trvání alespoň 30 dní. Poněvadž jsou tím zjištěny všechny náležitosti objektivní a subjektivní skutkové podstaty zločinu těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 b) tr. zák., byl čin obžalovaného napadeným rozsudkem právem podřaděn pod tato ustanovení zákona. Ani přestupek podle § 411 tr. zák., jenž předpokládá způsobení lehkého uškození na těle, t. j. ublížení, jež není samo o sobě těžké nebo nemá následků v § 152 tr. zák. uvedených, ani přestupek podle § 335 tr. zák., jenž předpokládá pouhou nedbalost, nepřicházejí tu tedy podle shora uvedených skutkových zjištění rozsudkových vůbec v úvahu.