Rt 3044/1928
Skutková podstata zločinu vydírání není dána, má-li ten, kdo druhé osobě skutečné násilí učiní nebo jí způsobem uvedeným v § 98 b) tr. zák. vyhrožuje v úmyslu, by ji přinutil k nějakému konání, dopuštění nebo opomenutí, buď skutečné neb aspoň domnělé právo na konání, dopuštění neb opomenutí, jež chce vynutiti buď násilím nebo pohrůžkou.

Otec není oprávněn brániti cizímu děvčeti v milostném poměru k jeho synovi.

(Rozh. ze dne 14. ledna 1928, Zm II 441/27.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 27. srpna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 98 a) a b) tr. zák. a přestupkem podle § 411 tr. zák., mimo jiné z těchto

důvodů:

Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stížnost, že obžalovaný byl odsouzen pro zločin vydírání neprávem, poněvadž prý jako otec měl právo brániti synovi, by nepokračoval v mravně závadném poměru s Bertou P-ovou, po případě, že mohl míti za to, že jako otec mladistvého a nezkušeného syna jest oprávněn brániti jeho vážnému poměru s děvčetem, nehodícím se podle jeho názoru k vedení hospodářství. Zmateční stížnost vychází ze správné myšlenky, že skutková podstata zločinu vydírání není dána, má-li ten, kdo druhé osobě skutečné násilí učiní nebo jí způsobem uvedeným v § 98 b) tr. zák. vyhrožuje v tom úmyslu, by ji přinutil k nějakému konání, dopuštění nebo opomenutí, buď skutečné neb aspoň domnělé právo na konání, dopuštění neb opomenutí, jež chce vynutiti buď násilím nebo pohrůžkou. Kdyby mu takové právo příslušelo, nedopustil by se vydírání, nýbrž, není-li tu jiného trestného činu, pouze nedovolené svépomoci (srov. rozh. n. s. č. 1412). V souzeném případě vychází soud ze správného předpokladu, že obžalovaný neměl práva brániti cizímu děvčeti - Bertě P-ové - v jejím milostném poměru k synovi, z čehož plyne, že ježto, jak soud zjišťuje, na ní vynucoval, - jednak skutečným násilím, jednak pohrůžkou ublížení na těle, kvalifikovanou podle § 98 b) tr. zák., by zanechala poměru s jeho synem, nutil ji k opomenutí, na něž mu žádné právo nepříslušelo. Názor rozsudku, že obžalovaný neměl práva brániti synovi třebas i v tělesných stycích s Bertou P-ovou, jest ovšem nesprávný, avšak nečiní rozsudek zmatečným, poněvadž pro otázku viny jest rozhodno, že obžalovaný neměl žádného - ani skutečného ani domnělého práva vynucovati násilím na Bertě P-ové, by upustila od milostného poměru s jeho synem, a že tomu tak jest, vyplývá z toho, co bylo právě uvedeno.