Rt 3032/1928
Strážník dráhy jest oprávněn zakročiti proti pachateli, neuposlechnuvšímu jeho služebního nařízení, by popojel s vozem, stojícím na kolejích dráhy a uvolnil je, by bylo lze je uzavříti před blížícím se vlakem; požívá ochrany § 68 tr. zák., i když sám se pokusil povoz odstraniti (popojeti).

(Rozh. ze dne 4. ledna 1927, Zm I 585/27.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 5. srpna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák. a přestupkem podle § 312 tr. zák., mimo jiné z těchto

důvodů:

Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že neměl býti odsouzen pro zločin podle § 81 tr. zák., proto, že prý 1. soud nezjistil, že železniční strážník P. jest osobu vrchnostenskou podle § 68 tr. zák. Zmateční stížnost připouští, že byl jako strážník oprávněn zavříti závory, po případě dáti varovná znamení, byla-li v obvodě jeho působnosti (pro povozy) překážka pro jízdu po kolejích, má však za to, že nebyl formálně oprávněn k tomu, by sám popojížděl s povozem, jejž připustil přes koleje, neuzavřev závory. Poněvadž tak činil, nebyl prý v rozhodný okamžik formálně ve výkonu služby; 2. i kdyby byl strážník ve výkonu služby, nebyl prý si obžalovaný toho vědom, že má co činiti s úřední osobou (poněvadž prý neviděl ani jeho uniformu, ani blížící se vlak) a neměl prý také úmyslu, zmařiti služební výkon strážníkův. Nezachoval-li se správně, mohlo by prý býti jeho jednání posuzováno nejvýše jako přestupek § 312 tr. zák. Než zmateční stížnost není v prvém směru odůvodněna, v druhém není provedena po zákonu. K 1. Podle § 93 provozovacího řádu železničního ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 z roku 1852, jest obecenstvo povinno uposlechnouti služební nařízení železničních zřízenců v stejnokroji, nebo opatřených služebním odznakem nebo legitimací. Podle § 102 téhož řádu jsou železniční zřízenci oprávněni vykonávati moc policejní (ve všech případech, kde není policejní, nebo soudní moc po ruce) proti osobám, které přestupují předpisy provozovacího řádu a neuposlechnou jejich napomenutí nebo které svým jednáním ruší nebo ohrožují bezpečnost dopravy. Z těchto předpisů plyne, že spadalo do oboru působnosti svědka P-e jako strážníka dráhy, by zakročil proti obžalovanému, který neuposlechl jeho služebního nařízení, by popojel s vozem, stojícím na kolejích dráhy, a uvolnil je, ježto bylo nutno uzavříti je závorami před blížícím se vlakem, a, když nemaje po ruce bezpečnostního orgánu, by zabránil ohrožení bezpečnosti dopravy, sám se pokusil odstraniti povoz z kolejí tím, že uchopil koně za uzdu a snažil se s povozem popojeti; jednaje tak, konal svou služební povinnost, a nelze tudíž popírati, že nebyl ve výkonu služby. Nalézací soud správně uznal, že svědek P. konal službu nejen formálně, nýbrž že jeho výkon byl i materielně oprávněn, na čemž by ostatně vzhledem k předpisu § 68 odst. druhý tr. zák. ani nezáleželo; není tedy důvodu, proč by mu měla býti odepřena zvýšená ochrana podle § 81 tr. zák. K 2. Nalézací soud zjistil, že si byl obžalovaný vědom, že se (nebezpečnou pohrůžkou) zprotivil železničnímu strážníkovi, tedy osobě úřední, a zjistil také formálně bezvadně, že učinil tak v úmyslu, by zmařil služební výkon strážníkův - záležející v zabezpečení bezvadného průjezdu vlaku po trati, což se mu také podařilo, ježto vlak byl nucen zastaviti. Popíráním těchto skutkových předpokladů rozsudku a brojením proti nim neprovádí stížnost uplatňovaný hmotněprávní zmatek po zákonu.