Rt 3024/1927
I. Ke skutkové podstatě zpronevěry se nevyžaduje po subjektivní stránce nic více, než že si byl pachatel vědom hmotné protiprávnosti jednání, že totiž protiprávně za sebou zadržuje nebo si přivlastňuje věci, jemu pouze svěřené; není třeba zjišťovati jakýkoli dále jdoucí jeho úmysl (zištný neb úmysl poškoditi).

II. Zpronevěra jest vyloučena jen tehdy, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů s to, by kdykoliv přivlastněný peníz nahradil a svému závazku dostál.

III. Kupní cena za prodané komisní zboží stává se statkem komisionáři svěřeným ve smyslu § 183 tr. zák.

( Rozhodnutí Zm I 654/27, 28.12.1927 )
Z odůvodnění:
V jednání obžalovaného, který podle rozsudkového zjištění prodal pod cenou dvě kolekce poštovních známek v ceně 1824 Kč a 2895 Kč, zaslané mu Karlem K-em do komise a s podmínkou, že zboží zůstává až do úplného zaplacení vlastnictvím K-ovým, peněz však K-ovi až na 400 Kč neodvedl, nýbrž jich pro sebe použil, neshledal nalézací soud subjektivní skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle rozsudkových důvodů proto, že prý není prokázán úmysl obžalovaného, poškoditi K-a.

Zmateční stížnost je v právu, pokud namítá, že napadený výrok rozsudkový je zbudován na zásadně mylném názoru právním. Nevyžadujeť se ke skutkové podstatě zpronevěry po stránce subjektivní nic více, než že si pachatel byl vědom hmotné protiprávnosti svého jednání, že totiž protiprávně za sebou zadržuje nebo si přivlastňuje věci, jemu pouze svěřené. Netřeba tudíž zjišťovati dále jdoucí jeho úmysl, ať úmysl zištný nebo zejména úmysl poškoditi. Neprokázaným shledává rozsudek tento úmysl u obžalovaného především proto, že obžalovaný mohl míti za to, že mu bude lze zaplatiti pohledávku později, až sám dostane nějaké peníze z pohledávek, jež měl za svými dlužníky a o nichž tehdy ještě nevěděl, že budou nedobytné. Než toto hledisko příčí se správnému názoru právnímu, podle něhož je zpronevěra vyloučena jen tehdy, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů s to, by nahradil přivlastněný peníz a dostál svému závazku kdykoli. Tomu tak není v souzeném případě, kde se podle zjištění rozsudku pachatel pouze kojil nadějí, snad tehdy ještě důvodnou, že mu svého času bude lze závazku dostáti. Rozsudek zjišťuje dále, že obžalovaný nebyl povinen odvésti peníze, stržené za prodané známky, ihned, nýbrž že měl možnost zaplatiti je až podle vyúčtování, které podle poznámky na dodacím listě mělo býti provedeno asi do dvou měsíců.

Nehledíc ani k tomu, že rozsudek nezjišťuje, že byl obžalovaný s to svému závazku dostáti i po uplynutí oné asi dvouměsíční lhůty vyúčtovací, přehlíží rozsudek, že v případě, v němž bylo zboží dáno jen do komise a s výslovnou podmínkou, že zůstává až do úplného zaplacení vlastnictvím komitentovým, vstupuje kupní cena za věc, danou do komise, na místo věci, stává se tudíž sama statkem, komisionáři cizím, jemu rovněž pouze svěřeným a zůstává jím až do úplného zaplacení. Rozlišování rozsudku mezi povinností obžalovaného, odvésti stržené peníze ihned po prodeji, které povinnosti však prý tu nebylo, a jeho oprávněním (možností), učiniti tak až podle vyúčtování, které teprve mělo býti provedeno, jest právně bezvýznamným, zvláště když rozsudek ani nezjišťuje, že snad toto vyúčtování mělo býti vzájemným. Je tudíž zmateční stížnost v právu, dovozujíc, že, i když placení (odvedení stržených peněz) bylo vyhrazeno pozdějšímu vyúčtování, nebylo tím řečeno, že obžalovaný může strženými penězi nakládati libovolně a použíti jich i pro sebe. Ustanovení o vyúčtování znamenalo pouze, že se nejdéle do dvou měsíců vyúčtuje to, zač obžalovaný známky prodal, že pak obžalovaný vrátí neprodané známky a zaplatí peníze za prodané známky stržené, neznamenalo však, že byl oprávněn strženými penězi libovolně nakládati, dokonce proti vůli vlastníkově tím, že jich použil pro sebe.