Rt 302/1920
Zločin vydírání dle § 98 b) tr. zák. jest dokonán již vyslovením pohrůžky, jež odpovídá tomuto předpisu zákona. Stačí, byla-li pohrůžka objektivně s to, by vyvolala obavy.
(Rozh. ze dne 27.11.1920, Kr I 189/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 10.5.1920, jímž byl uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 98 lit. b) tr. z. a přestupkem § 333 tr. z. - mimo jiné z těchto
d ů v o d ů :
Skutková podstata zločinu vydírání dle § 98 b) tr. z. záleží v pohrůžce uškozením na právních statcích, v zákoně blíže uvedených, pronesené v úmyslu, vynutiti na ohroženém nějaké konání, trpění neb opomenutí, jest-li pohrůžka způsobilou, vyvolati u ohroženého důvodnou obavu. Dle toho je zločin je zločin dokonán již vyslovením pohrůžky, takto kvalifikované, zvláště když ke znakům skutkové povahy tohoto deliktu nenáleží výsledek. Dlužno proto čin obžalovaného posuzovati dle stavu věci, jaký byl v době pronesení inkriminované pohrůžky a nejsou v důsledku toho změny poměrů, potom nastavší, pro posouzení směrodatnými. Rozhodno je proto, zda pohrůžka trestním udáním v době, kdy ji obžalovaný vůči mlynáři Ottu V. ve vyděračském úmyslu vyslovil, totiž dopoledne dne 11.3.1920, byla s to, by vzbudila u ohroženého důvodné obavy. Na otázku tuto odpověděl nalézací soud kladně, odůvodnil správně svůj výrok a nelze v tom shledati právního omylu. Soud zjistil, že obžalovaný představil se V-ovi již v únoru 1920 jako úředník berního úřadu; že později, když V. vůči němu projevil domněnku, že ho pokládá za detektiva, obžalovaný ho v tomto mínění ujistil, že na to při setkání se v Š. řekl V-ovi, že musí jíti na dráhu kontrolovati, že v kritický den dopoledne hledal ve mlýně V-ově "černou knížku", že na to v kuchyni při rozmluvě vykládal, že byl dříve rekvisičním komisařem, že se však někdy na úkor práva milostivě zachoval, obzvláště, když mu bylo něco "strčeno"; že pak vůči samotnému V-ovi prohlásil, že doposud hrál s ním komedii, že je nyní ve službě a musí naň učiniti oznámení pro nedovolený prodej mouky a předražování. Na základě těchto zjištění uznal soud, že pohrůžka byla s to, by vzbudila u V-a důvodné obavy, že obžalovaný pohrůžku splní a učiní na něho oznámení, a dospěl k tomuto přesvědčení zejména v uvážení skutečnosti,že V., by předešel oznámení se strany obžalovaného, učinil ihned o celém ději oznámení u okresního hejtmanství a při tom sám na sebe udal, že prodal mouku nad maximální cenu. Za těchto okolností nelze o zmíněné způsobilosti pohrůžky pochybovati, zvláště když zlo, býti pro trestné činy udána, je o sobě již zajisté dosti vážným, by vyvolalo obavy v osobě, oznámením ohrožené, a když jednání obžalovaného v V-ovi obavy skutečně vyvolalo.