Rt 3012/1927
Při deliktech spáchaných opomenutím povinnosti k jednání jest pro počátek promlčení rozhodnou doba, kdy přestane povinnost jednati nebo kdy přestane možnost dostáti povinnosti, neboť v těchto případech jest pokládati delikt za spáchaný teprve tehdy, když vinníkovi nebylo již možno, by si dodatečným splněním povinného jednání opatřil beztrestnost; nejde tu sice o delikt trvalý, ona povinnost jednati však trvá po případě až do doby, kdy nastal úraz.

( Rozhodnutí Zm II 403/27, 17.12.1927 )
Z odůvodnění:
Zmatek podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že obžalovanému nebyla přiznána beztrestnost z důvodu promlčení, a označuje za nesprávný názor soudu prvé stolice, že čin není promlčen proto, poněvadž nastal ve svém výsledku teprve dne 10. ledna 1927 (t.j. tehdy, kdy nastala smrt Antonína L-e).

S právním názorem, jejž projevil nalézací soud v důvodech rozsudku, nelze souhlasiti potud, pokud klade důraz jedině na dobu, kdy nastal výsledek, jakožto na dobu rozhodující o tom, kdy se má počíti promlčení. Jest věcí positivní zákonné úpravy, jakým způsobem chce zákonodárce určiti počátek promlčení a trestní zákony různých států upravily tuto otázku různě. Za dobu spáchání deliktu jest pokládati okamžik, kdy byl proveden poslední úkon protizákonného činění, jehož předsevzetím jest podle vůle pachatelovy jednání dokončeno, okamžik onoho chování pachatelova, které se jeví pro něho jako spáchání deliktu. Tímto okamžikem počíná běžeti promlčecí doba a jest nerozhodno, kdy nastal výsledek. V projednávaném případě naskytá se otázka, která doba má býti pokládána za dobu, kdy byl spáchán trestný čin obžalovaným. Trestné zavinění obžalovaného bylo shledáno v tom, že, zřídiv elektrické vedení s neisolovaným drátem, neopatřil je bezpečnostním krytem, jak bylo jeho povinností. Z toho plyne, že se mu klade v podstatě za vinu delikt, spáchaný tím, že obžalovaný nedostál své povinnosti k určitému konání, t. j. k opatření neisolovaného drátu bezpečnostním krytem. Při deliktech, spáchaných opomenutím povinnosti k jednání je pro počátek promlčení rozhodnou doba, kdy přestane povinnost jednati nebo kdy přestane možnost dostáti povinnosti, neboť v těchto případech jest delikt pokládati za spáchaný teprve tehdy, když vinníkovi nebylo již možno, by si dodatečným splněním povinného jednání opatřil beztrestnost. (Miřička: str. 84, Milota: str. 42, Kallab: str. 80, Finger: I. str. 841, Herbst: II. str. 270, Liszt str. 292, Frank: str. 292, a "Odůvodnění přípravných osnov trestního zákona čsl." str. 50).

To se hodí zejména i na projednávaný případ, kde zaviněním obžalovaného bylo způsobeno ohrození právních statků v § 335 tr. zák. chráněných a kde obžalovaný zároveň opomenul splniti svou povinnost, postarati se o to, by ono jím způsobené ohrožení bylo odstraněno, ač mu to bylo stále možné, neboť by bylo stačilo, by dodatečně opatřil bezpečnostní kryt aneb aby aspoň nějak upozornil majitele sklepa na nutnost tohoto opatření.

Nebylo by však správné mluviti tu o t. zv. deliktu trvalém (Dauerdelikt) snad proto, že zaviněním obžalovaného byl způsoben nebezpečný stav delší dobu automaticky trvající, neboť tu nejde o udržování bezprávného stavu, tedy o trvalou trestnou činnost, kterou tak zvaný trvalý delikt předpokládá (na př. při omezení osobní svobody podle § 93 tr. zák.). Posuzuje-li se věc s hlediska právě vyloženého, nemůže býti řeč o tom, že nastala pro promlčení beztrestnost obžalovaného, neboť jeho povinnost, jednati, nepřestala a nebyla splněna až do té doby, kdy nastal smrtelný úraz. Zmateční stížnost obžalovaného byla proto zamítnuta jako nedůvodná.