Rt 3008/1927
Předmětem zpronevěry mohou býti i věci zastupitelné (peníze).

Kauce (jistota) v hotovosti jest věcí držiteli cizí ve smyslu § 183 tr. zák. jen, bylo-li mezi stranami ujednáno (výslovně, mlčky podle povahy právního jednání, nebo konkludentním činem), že po rozvázání právního poměru, z jehož důvodu došlo ke zřízení kauce, bude vrácena in natura táž částka, jež byla dána, a že za účelem zajištění tohoto věcného nároku zůstane kauce i v rukou jejího příjemce vlastnictvím toho, kdo ji zřídil, nikoliv v tom případě, je-li podle onoho ujednání a vůle stran lhostejna totožnost částky dané a vrácené, poněvadž dostatečnou zárukou obligatorního nároku na vrácení jistoty jest povšechný majetek osoby, které byla jistota dána a která pak může s kaucí volně nakládati; subjektivní stránka.

( Rozhodnutí Zm I 830/27, 17.12.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti důvodnosti, neboť právem namítá, že v napadeném rozsudku nedošly náležitého skutkového opodstatnění ani známka "svěřený statek", ani vědomí protiprávnosti, předpokládané pojmem zpronevěry. Názor stížnosti, že zpronevěření hotových peněz jest již předem pojmově nemožné, jest v této povšechnosti arciť nesprávným. Ustanovení § 183 tr. zák. mluví povšechně o (svěřeném) statku, nerozlišujíc mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými. Předpokládá se ovšem, že jde o statek cizí, že věc zůstala přes to, že byla pachateli "svěřena", vlastnictvím osoby jiné, po případě tedy vlastnictvím osoby, která ji pachateli svěřila. Než nelze seznati, proč by tento zvláštní poměr, že věc jest v držení (neomezené skutečné moci) jedné, avšak ve vlastnictví jiné osoby, nemohl nastati a trvati též u věci zastupitelné, zejména určité peněžité částky.

Tvrdí-li stížnost, že peníze, které odevzdává jeden smluvník smluvníku druhému, přecházejí podle zásad soukromého práva ve vlastnictví příjemce (rozuměj již pouhým odevzdáním), opomíjí uvésti, ze kterých ustanovení zákona zásady ty odvozuje. Předpisy §§ 423 a násl. obč. zák. svědčí o opačné zásadě, že příjemce nabývá odevzdacím úkonem (přijetím) vlastnického práva k odevzdaným mu penězům jen, směřovala-li vůle smluvních stran k tomu, by vlastnictví k penězům bylo převedeno z odevzdatele na příjemce. Zdůrazňuje-li stížnost dále, že smísením peněz dosud určité osobě patřících s penězi jiné osoby zanikne vlastnické právo oné a vznikne vlastnické právo této osoby k oněm penězům, uznává sama, že až do okamžiku takového smísení byly dotyčné peníze i v rukou osoby, která je s vlastními penězi smísila, vlastnictvím osoby od ní různé, tudíž věci pro ni cizí, a nedbá hlediska, že takové smísení jest porušením cizího vlastnictví, tedy právního statku § 183 tr. zák. chráněného, byly-li dotyčné peníze odevzdány a přijaty, s příkazem, by je příjemce (odděleně od svých peněz) uschovával a držel po ruce. Avšak oněmi námitkami v povšechnosti, kterou jsou vzneseny, ovšem pochybenými - uplatňuje stížnost implicite, že zachování vlastnického práva odevzdatele k odevzdaným penězům i v rukou příjemce není nutným, nýbrž jest jen možným příznakem odevzdání a že nejsou v rozsudku zjištěny skutkové okolnosti, jichž je třeba pro právní závěr, že 1.000 Kč, svědkem M-em stěžovateli jako kauce odevzdaných, zůstalo vlastnictvím M-ovým přes to, že se dostalo do rukou a neomezené skutečné moci stěžovatele z vůle a jednáním svědka M-a. U věcí zastupitelných nezáleží a zejména nezáleží ani odevzdateli samo o sobě na tom, zda se mu po době, kterou měl na zřeteli, vracejí tytéž věci, jež on dal, nebo dají jiné věci téhož druhu a téže hodnoty. Zájem na tom, by se mu po řečené době vrátily tytéž věci a by za tím účelem zůstaly věci jeho vlastnictvím i v rukou osoby, jíž je odevzdal, má však odevzdatel u věcí zastupitelných, obzvláště peněz, tehdy, chce-li svůj nárok z odevzdání mu vzcházející učiniti nezávislým na tom, jaké jsou a jak se po případě v budoucnosti vytvoří povšechné majetkové poměry příjemce.

Tomu tak jest obzvláště, dá-li se peněžitá částka jako kauce (jistota). I v případech takové jistoty může zájem osoby, která jistotu dala, a v důsledku toho ujednání obou smluvních stran, zájmu onomu přizpůsobené - lhostejno, zda k ujednání došlo výslovně či jen mlčky podle povahy celého právního jednání nebo konkludetními činy - směřovati buď k tomu, že nezáleží na totožnosti částky dané a vrácené a že dostatečnou zárukou obligatorního nároku na vrácení jistoty jest povšechný majetek osoby, které byla jistota dána a která pak může s kaucí volně nakládati, či k tomu, by po rozvázání právního poměru, z jehož důvodu ku zřízení kauce došlo, byla vrácena in natura též částka, která byla dána, a by za účelem zajištění tohoto věcného nároku zůstala kauce i v rukou jejího příjemce vlastnictvím toho, kdo ji zřídil. Jen při druhé možnosti jde při kauci (jistotě) o věc držiteli cizí a vhodný předmět zpronevěry, kdežto při prvé možnosti nedostává se předpokladu cizího statku, pro zpronevěru nutného. Proto jest, kdykoliv se uvažuje o zpronevěře jistoty (kauce) pozůstávající v hotovosti, zjistiti, ku které z oněch možností výslovná nebo jinak zjevná vůle súčastněných osob směřovala.

V příslušné části rozhodovacích důvodů jest táž nepřesnost, ano není patrno, zda měl soud na zřeteli porušení toliko obligatorního závazku k vyplacení stejné částky, jež byla dána za kauci, či porušení věcného závazku ku vrácení téže částky, která byla odevzdána jako kauce. Rozsudek vyslovuje sice, že si obžalovaný musil býti vědom protiprávnosti jednání, avšak opírá závěr ten toliko o to, že obžalovaný - nemaje soukromého majetku a použiv přes to kauce k platům ve svém obchodě - musil s tím počítati, že jeho obchodní zdar jest nejistý a že se proto po případě ocitne v situaci, že protiprávně použitý peníz nebude moci ihned anebo v dohledné době vrátiti. Toho si však mohl obžalovaný býti vědom jak v případě, že věděl, že kauce jest i v jeho rukou nadále vlastnictvím M-ovým, že mu ji jest vrátiti in natura a že jí proto pro sebe použíti není oprávněn, tak i v případě, že se pokládal za oprávněna, použíti kauce pro sebe, protože měl za to, že kauce nebyla mu dána s příkazem, by ji vrátil in natura, nýbrž jen se závazkem, že vrátí, byť v jiných penězích, stejnou částku. Vědomí skutkovou podstatou zpronevěry vyžadované bylo by však dáno jen v onom případě, neboť se předpokládá, že si byl pachatel vědom, že není hmotně oprávněn k jednání, o němž jest s hlediska zpronevěry uvažovati, že jednáním tím porušuje vlastnické právo jiné osoby k věci jednáním dotčené a že se jednání to příčí příkazu, s nímž mu byla věc odevzdána jinou osobou, a důvěře, již osoba ta v něho vkládala, zjednávajíc mu neomezenou skutečnou moc nad věcí, avšak vyhražujíc si vlastnické právo.

Uznal-li soud obžalovaného vinným zpronevěrou, nezjistiv vědomí tohoto obsahu, spočívá rozsudek i v části subjektivní na nesprávném použití zákona. I nedostatek uvedeného subjektivního zjištění je stížností namítán vývody, že obžalovaný není vinen, an omylem předpokládal, že se kauce stala jejím přijetím a smísením s vlastními penězi jeho majetkem a že ji může, přesněji smí pro sebe použíti.