Rt 3005/1927
I. Kdo byl orgánem banky po rozumu § 486 c) odstavec prvý tr. zák. a zasáhl do upravování bilancí způsobem odpovídajícím falšování bilancí ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák., jest zodpovědným za toto falšování bez ohledu na to, zda spadalo zřízení bilance do oboru jeho působnosti čili nic.

II. Obchodními knihami ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák. jsou všechny obchodní zápisy, jež mají sloužiti ku zjištění majetkového stavu dlužníkova nebo jeho hospodářství; spadají sem i bilance. Falšování obchodních knih záleží po stránce objektivní v dodatečné změně jich správného obsahu ve směru důležitém pro zjištění skutečného majetkového stavu nebo v tom, že se do obchodních knih již předem něco zapisuje, co neodpovídá skutečnosti a čím se zastírá pravý stav majetku; po stránce subjektivní vyžaduje se jednání úmyslné, stačí však, má-li pachatel v úmyslu obchodní knihy v onom smyslu v některém pro přehled majetkového stavu závažném bodu zfalšovati.

III. Podstata falšování obchodních knih po rozumu § 486 čís. 3 tr. zák. záleží v úmyslném přivodění věcné nesprávnosti jejich obsahu, nikoliv v pouhém formálně nepořádném vedení knih, jaké předpokládá § 486 a) tr. zák.; falšování jest dokonáno, jakmile pachatel změnil v nich oním způsobem jejich správný obsah nebo zanesl do nich oním způsobem něco, co odporuje skutečnosti; jest lhostejno, zda může ten, komu jest obchodní knihy zkoumati, při náležitém konání povinností falšování zjistiti čili nic; stačí i jen ojedinělý nesprávný zápis; nevyhledává se úmysl pachatelův způsobiti někomu škodu, ani úmysl zištný nebo podvodný.

IV. Osoba hromadná nemůže býti pachatelem trestného činu; tím ve smyslu § 486 c) tr. zák. jest jednotlivá osoba, která, jednajíc jako orgán společnosti, dopustila se trestného zavinění podle § 485 a násl. tr. zák., při čemž nerozhoduje, zda byla k dotyčnému jednání oprávněna čili nic, tedy i tehdy, když překročila meze své působnosti vytčené stanovami; rozhoduje vždy skutečný stav.

( Rozhodnutí Zm II 373/27, 13.12.1927 )
Z odůvodnění:
V prvé řadě bude pak řešiti otázku, zda mohl K. býti po rozumu § 486 písm. c) tr. zák. způsobilým podmětem, t.j. pachatelem přečinu podle § 486 čís. 1-3 tr. zák. Trestní zákon nezná trestní zodpovědnosti osob právnických nebo hromadných, nýbrž jen jednotlivých osob fysických. Proto právě jest účelem § 486 písm. c) tr. zák., je-li dlužníkem (věřitelem) osoba nefysická, byla tu místo ní vždy osoba, již by bylo lze činiti trestně zodpovědnou. Jako takovou označuje § 486 písm. c) tr. zák. v prvém odstavci orgány podniku, které se činu dopustily, a předpis ten jest doplněn předpisem druhého odstavce téhož §, jenž upravuje trestní zodpovědnost i pro všechny další případy, kde nemůže dlužník nebo věřitel sám býti činěn trestně zodpovědným, v ten smysl, že jest použíti trestních předpisů též na každého, kdo samostatně vede věci dlužníkovy nebo věřitelovy. Předpis ten měl by proto účinnost i v případech prvého odstavce vždy tehdy, kdyby stanovená tam zodpovědnost orgánů podniku trestní zavinění nevystihovala. Orgány podniku podle prvého odstavce § 486 písm. c) tr. zák. jsou činitelé, kteří jednají za osobu nefysickou podle stanov (v témž smyslu Löffler v Bartschově komentáři II. str. 446 a násl.). Tu pak vytýká zmateční stížnost K-ova rozsudku nesprávné právní posouzení, ježto činí stěžovatele s hlediska § 486 písm. c) tr. zák. zodpovědným za úpadek M.-s-ské banky. Ředitelství prý bylo vůbec jen orgánem svrchované vůle užšího výboru a správní rady. Rozhodujícím činitelem byla prý jen valná hromada a správní rada s užším výborem, pak ředitelstvo, dirigenti, kontroloři a všichni úředníci, však ne jednotlivě, nýbrž všichni dohromady. Zmateční stížnost jest v tomto směru zřejmě v neprávu.

Rozsudek zjišťuje ve shodě s těmito ustanoveními stanov, že byl obžalovaný K. vrchním ředitelem a jako takový rozhodujícím činitelem v bance. Za těchto okolností nemůže býti pochyby, že obžalovaný K. byl orgánem M.-s-ské banky a to vynikajícím orgánem ve smyslu § 486 písm. c) tr. zák. Lichou jest námitka, že rozhodujícími činiteli byly jen orgány v § 9 stanov uvedené všechny dohromady, nikoli každý jednotlivě. Námitka ta nejen že nemá opory ve stanovách, nýbrž příčí se přímo účelu a předpisu § 486 písm. c) tr. zák., ježto by při takovém pojímání pojmu "orgány" zase přicházela pro trestní zodpovědnost v úvahu osoba hromadná, která zásadně nemůže býti podmětem trestného činu. Zásadně sluší vycházeti tudíž ze stanoviska, že trestně zodpovědnou jako orgán jest vždy jednotlivá osoba, která, jednajíc jako orgán společnosti, se dopustila trestného zavinění podle §§ 485 a násl. tr. zák., při čemž nerozhoduje, zda byla k dotyčnému jednání oprávněna čili nic, tedy i tehdy, když překročila meze své působnosti vytčené stanovami. Rozhoduje vždy skutečný stav.

Převážná část ústně i písemně provedených výtek stížnosti K-ovy obrací se proti rozsudečnému výroku, že K. obchodní knihy M.-s-ské banky falšoval, čímž se stal trestným podle § 486 čís. 3 tr. zák. Tu přicházejí v úvahu tyto body: V odstavci 3 a) tvrdí stížnost, že sestavování bilance banky nespadalo vůbec do oboru působnosti vrchního ředitele, že bilance byly zřizovány filiálkami a zvláštními odděleními centrály banky a že d důsledku toho nemůže stěžovatel býti činěn zodpovědným za bilance pokud se týče jich falšování. Byl-li stěžovatel orgánem banky po rozumu § 486 c), odst. prvý tr. zák. a zasáhl-li do upravování bilancí způsobem odpovídajícím falšování bilancí ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák., jest ho činiti zodpovědným za toto falšování bez ohledu na to, zda spadalo zřízení bilance do oboru jeho působnosti čili nic (stejně Löffer, str. 447). Že K. takovým orgánem byl, bylo již shora dovozeno. Dopustil-li se tedy stěžovatel falšování bilancí banky, jest ho podle uvedeného činiti za to zodpovědným. V odstavci 5 vyslovuje stížnost názor, že bilance nejsou vůbec obchodními knihami, že za obchodní knihy lze pokládati toliko knihu hlavní a knihu kopií a že v důsledku toho nelze falšování financí považovati za falšování obchodních knih ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák. Tato námitka není odůvodněna. Z účelu ustanovení § 486 čís. 3 tr. zák. plyne, že obchodními knihami ve smyslu tohoto ustanovení zákona (jež ostatně užívá v německém doslovu odchylně od obchodního zákona výrazu "Geschäftsbücher") jsou všechny obchodní zápisy, jež mají sloužiti ku zjištění majetkového stavu dlužníkova nebo jeho hospodářství (tak i Löffler, str. 548). K obchodním knihám tohoto druhu náleží však nepochybně také bilance, jež má podle svého účelu poskytovati věrný obraz majetkového stavu obchodníkova a je nepostradatelným základem řádného hospodářství. Že bilance jsou obchodními knihami (Geschäftsbücher), vyplývá jasně z § 486 písm. a) tr. zák., kde se pod záhlavím nedostatečné vedení knih dlužníkem, především mluví o neprovedení bilancí. Nesestavení bilancí klade se tam na roveň opomenutí vésti obchodní knihy a zjevna z toho váha, jakou zákon přikládá právě sestavení bilancí. To platí zejména o bankách, kde bilance jest podkladem výroční zprávy, jíž jedině mohou a mají býti akcionáři a vkladatelé poctivě informováni o stavu banky. Zfalšoval-li tedy stěžovatel bilance banky, zfalšoval tím obchodní knihy banky. V odstavci 6 namítá stížnost především, že není vůbec zvláštních závazných norem pro sestavení bilance. Tu přehlíží stížnost, že obchodní zákon obsahuje v čl. 29-31 závazné předpisy v tomto směru a ustanovuje zejména v čl. 31, že mají býti všechny součásti majetku, zejména i pohledávky, do bilance pojaty podle skutečné hodnoty, již mají v rozhodné době, že dubiosní pohledávky jest uvésti podle jejich pravděpodobné hodnoty a že nedobytné pohledávky dlužno odepsati. Lze sice souhlasiti s právním názorem stížnosti, že obchodní knihy netřeba vésti tak, by z nich kdokoli již na první pohled mohl seznati majetkový stav, že stačí, jsou-li vedeny tak, že poskytují přehled o stavu majetku nejen tomu, k jehož obchodu nebo hospodářství se vztahují, nýbrž i každému, kdo má odborné znalosti ve vedení knih. Avšak stížnost přehlíží, že skutečnost jí zdůrazňovaná nemá významu pro právní posouzení souzeného případu, v němž jde o otázku, zda zfalšoval stěžovatel obchodní knihy po rozumu § 486 čís. 3 tr. zák., nikoli tedy o otázku, zda vedl obchodní knihy tak nepořádně, že neposkytovaly přehled o stavu majetku (§ 486 a) tr. zák.). Falšování obchodních knih ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák. záleží po stránce objektivní v dodatečné změně správného obsahu obchodních knih ve směru důležitém pro zjištění skutečného majetkového stavu nebo v tom, že se do obchodních knih již předem zapisuje něco, co neodpovídá skutečnosti a čím se zastírá pravý stav majetku. Po stránce subjektivní vyžaduje pojem falšování obchodních knih jednání úmyslné. V tomto směru stačí však, má-li pachatel úmysl, obchodní knihy ve shora uvedeném smyslu v některém pro přehled majetkového stavu závažném bodu zfalšovati (tak i Löffler str. 549). Z řečeného plyne, že podstata falšování obchodních knih po rozumu § 486 čís. 3 tr. zák. záleží v úmyslném přivodění věcné nesprávnosti jich obsahu, nikoli v pouhém formálně nepořádném vedení knih, jak je předpokládá § 486 a) tr. zák. Pokud jde o vedení tak zv. "fingonoster" v obchodních knihách banky, namítá stížnost v této souvislosti, že nešlo o falšování obchodních knih již proto, že "fingonostra" mohla býti dozorčí radou při náležitém konání povinností zjištěna. Tu přehlíží stížnost, že falšování obchodních knih podle § 486 čís. 3 tr. zák. jest dokonáno, jakmile pachatel změnil v nich způsobem shora uvedeným jich správný obsah nebo zapsal do nich řečeným způsobem již předem něco, co odporuje skutečnosti, a že jest tudíž s hlediska § 486 čís. 3 tr. zák. lhostejno, zda může ten, jemuž jest obchodní knihy zkoumati, při náležitém konání povinností falšování zjistiti, čili nic. V odstavci 7 namítá stížnost, že ojedinělý nesprávný zápis neodpovídá pojmu falšování po rozumu § 486 čís. 3 tr. zák. Stížnost jest i tu na omylu. Pod pojem falšování obchodních knih ve smyslu posléze uvedeného ustanovení zákona spadá ve skutečnosti i případ vytčený v dřívějším § 486 d) tr. zák. slovy "když se (pachatel) dopustil při vedení knih i jen ohledně některých položek úmyslných nesprávností" (Lehman, Kommentar zur österr. Konkurs-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, sv. 2 str. 358). Stačí tedy i jen ojedinělý nesprávný zápis, jsou-li dány ostatní předpoklady falšování obchodních knih ve smyslu § 486 čís. 3 tr. zák. V odstavci 15, v němž stížnost, jak bylo již uvedeno, brojí proti rozsudkovému výroku, že stěžovatel falšoval bilanci banky za rok 1921 tím, stanovív pro bilanci cenu akcií "Trnka" penízem v rozsudku uvedeným, namítá stížnost kromě toho, že rozsudek nezjistil, že stěžovatel jednal v úmyslu, by zlepšil bilanci ke škodě banky, tudíž v úmyslu naznačeném v § 486 tr. zák. I tu jde o námitku bezdůvodnou. Po stránce subjektivní vyžaduje se ku zfalšování obchodních knih podle § 486 čís. 3 tr. zák. pouze úmysl shora uvedený. Nevyhledává se tudíž po této stránce, by pachatel jednal v úmyslu, by způsobil někomu škodu. Úmysl, jehož tu bylo třeba, rozsudek zjišťuje, výslovně uváděje, že stěžovatel jednal jedině za tím účelem, by dosáhl bilančního zisku; neboť tímto zjištěním je řečeno, že stěžovatel jednal v úmyslu, by zakryl skutečný majetkový stav banky. Tvrdí-li stížnost v odstavci 19 mimo to, že nebylo zjištěno, že stěžovatel jednal v úmyslu zištném nebo podvodném, dlužno znova zdůrazniti, že falšování obchodních knih podle § 486 čís. 3 tr. zák. takového úmyslu nepředpokládá.