Rt 2995/1927
I projev, učiněný ve formě nepřímé, za použití opatrné, zaobalené stilisace, z níž lze urážku toliko nepřímo vyčísti, jest trestnou urážkou na cti.

Veřejnému činiteli nelze odpírati plnou ochranu jeho cti toliko pro tuto jeho veřejnou činnost (s poukazem na právo kritiky).

( Rozhodnutí Zm I 320/27, 3.12.1927 )
Z odůvodnění:
Zjišťuje se v závěrečné části rozsudečných důvodů, že autor se rozepsal v článku břitkým a nesmlouvavým způsobem, a vyslovuje názor, že tento jadrný způsob vyjadřování a charakterisování jednání člověka ve veřejném postavení jest toliko kritikou, bez které by veřejný život nebyl možným, při čemž ještě podotýká, že, kdo zastává veřejný úřad, musí si býti vědom, že podléhá zvýšené kritice. Podle těchto částí rozsudečných důvodů, jež jsou jediné v celém obsáhlém odůvodnění, které poukazují k zjištění smyslu závadné stati a k právním úvahám co do kvalifikace činu, zdálo by se, že soud v pozastavené zprávě skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti stělesněnou nespatřuje již po stránce objektivní a to patrně, - jak podle kusého obsahu důvodů nutno se alespoň domnívati: ohledně prvé věty pozastavené stati pro to, že je sepsána v jisté formě nepřímé, ponechávajíc totiž úsudku čtenářů, zdali obsah dopisu je kompromitující atd.; a ohledně celé zbývající části článku patrně z toho důvodu, že obsahuje toliko kritiku, ovšem kritiku ostřejší, již si však veřejný činitel právě pro tento svůj veřejný úřad musí dáti líbiti. Je-li kmetský soud názoru, že projev, nebyl-li učiněn ve formě přímé, bezprostředně proti uraženému směřující, již pro toto své nepřímé znění nemůže býti urážkou na cti, je tento názor právně pochybený; na cti utrhač, obzvláště při útocích v novinách, kde bývají sepisovány články lidmi v písmě a ve vyjadřování myšlenek sběhlými a, kde již prosté faktum "sepisování" článku vybízí k jistému přemýšlení a k opatrnosti, často nevolí formu urážky projevené přímo proti dotčenému, nýbrž používá stilisace opatrné, zaobalené, z níž lze urážku - ovšem často neméně citelnou - toliko nepřímo vyčísti. Užívá na příklad rethorických otázek a obratů, jako v souzeném případě, že se ponechává úsudku čtenářů atd. - načež pak následují urážlivé útoky nejvybranějšího rázu, - čímž všude, pokud jest smyslem pozastavené stati vytknouti uraženému právě onu nečestnou vlastnost, činnost atd., o níž se píše ovšem toliko ve formě nepřímé, je nade vší pochybnost přes tuto formu naplněna objektivní skutková podstata přečinu proti bezpečnosti cti. Již v tomto směru je tedy napadený rozsudek pochybeným, pokud zjevně toliko pro nepřímé znění odmítá urážlivost věty první, aniž by dále o pravém obsahu a smyslu jednotlivých v této větě projevených výtek dále uvažoval.

A neméně odůvodněna jest zmateční stížnost, pokud rozsudku vytýká, že se nezabývá ostatním obsahem pozastavené stati a jednotlivými v této části obsaženými výtkami - poukazem na to, že se soukromý obžalobce mohl pouze u partaje afér a škandálů na svém odpovědném místě udržeti; dále na dojem, jímž jednání stěžovatelovo působí na žáky, a narážkou na kárné zakročení; paušálním obratem, že jde o "kritiku" tím spíše dovolenou, ježto směřovala proti veřejnému činiteli, není vlastně vyjádřeno nic pro věc významného; je ovšem správné, že kritika, jež se drží v mezích zákonných, je dovolená, a je také jisto, že veřejný činitel, obzvláště v životě politickém působící, spíše a častěji bude vydán kritice, než člověk vedoucí život v ústraní; leč ten i onen jsou zákonem chráněni mírou stejnou a nelze činiteli veřejnému odpírati plnou a stejnou ochranu jeho cti jako jinému toliko pro tuto jeho veřejnou činnost. Je dále na snadě, že povšechným obratem, že jde o kritiku, soud nevyslovuje způsobem v čís. 5 § 270 a 281 tr. ř. žádaným, ve kterých výrazech a proč v nich nespatřuje stělesněnou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti, nýbrž toliko kritiku, a to kritiku umírněnou, vážnosti a úcty dotčené osoby ve veřejném mínění se nedotýkající.