Rt 2947/1927
I. Podstatou zpronevěry a důvodem její trestnosti jest oklamání důvěry, kterou vkládá v poctivost pachatelovu osoba, jež mu dala věc v neomezenou skutečnou moc (zmaření účelu, za kterým mu onu moc zjednala).

II. Pojmy "zadržení" a "přivlastnění" věci; trvalost stavu jím přivoděného předpokládá pouze pojem "zadržení", nikoliv "přivlastnění".

III. Zastavení věci prodané na splátky s výhradou vlastnictví jest trestnou zpronevěrou, třebas nebyla prodateli (vlastníku) odňata disposice věcí (pachatel je v držení zástavního lístku).

( Rozhodnutí Zm II 325/27, 24.10.1927 )
Z odůvodnění:
Po skutkových zjištěních, opodstatňujících zákonný znak svěřené věci, uvádějí rozhodovací důvody, že se obžalovaný přiznal, že kolo zastavil v městské zastavárně v M. O., že však kolo zase vyzvedl a před dvěma měsíci dal je znovu do zástavy na dobu tří měsíců, poněvadž mu onemocněla žena a on nemohl sehnati peníze, že však zástavní list má doma. V tomto jednání obžalovaného neshledal prvý soud podle dalších rozhodovacích důvodů zločin zpronevěry, neboť tím, že má v držení zástavní list, jest prý obžalovaný, pokud zástavní lhůta nevypršela, s to, by kdykoliv zastavenou věc vyzvedl, takže vlastnické právo majitele (svěřené věci) není ohroženo.

Právem napadá stížnost tyto právní úvahy důvodem zmatečnosti. Podstatou zpronevěry a důvodem její trestnosti jest oklamání důvěry, kterou vkládá v poctivost pachatelovu osoba, jež dala mu věc v neomezenou skutečnou moc, neboli maření účelu, za kterým zjednala tato osoba pachateli tuto skutečnou moc, předpokládajíc, že pachatel nezneužije neomezené skutečné moci, s věcí libovolně nakládati, k jinakému nakládání s ní, než ku kterému byl zmocněn, obzvláště že nezneužije jí k takovému nakládání s věcí, které mu bylo výslovně zakázáno. s tohoto základního hlediska dlužno vycházeti při vymezení zákonných známek zadržení svěřené věci za sebou a přivlastnění sobě svěřené věci, které zákon uvádí střídavě, takže stačí skutečnosti opodstatňující jednu z obou známek.

Zadržení věci za sebou, t. j. pouhé nakládání s věcí podle příkazu svěřitelova, zejména nevrácení jí svěřiteli nebo nevydání jí třetí osobě svěřitelem učené není samo o sobě způsobem nakládání, k němuž pachatel nebyl zmocněn, a není samo o sobě mařením účelu svěření, který měl určitou disposicí pachatele s věcí býti uskutečněn. Jest v podstatě jen prodlužováním skutečné moci pachatelovy nad věcí, tedy zachováváním (ovšem svémocným) onoho stavu, který byl samým svěřitelem zjednán, nepříčí se samo o sobě onomu předpokladu svěřitelovu a nemaří samo o sobě účel svěření, jenž i na dále může beze všeho kdykoliv býti uskutečněn. Rozpor o oním předpokladem svěřitelovým nastane a účel svěření se maří teprve trvalostí stavu zadržením věci nastavšího, neboť trvalostí skutečné moci pachatelovy nad věcí je vyloučeno, že bude lze naložiti s ní jiným určitým způsobem, na příklad vrácením jí svěřiteli, vydáním jí určenému příjemci a pod. Proto žádá i stálá judikatura pro pojem zadržení věci za sebou trvalost protiprávního stavu pachatelem přivoděného. Podstatně jinak má se věc při přivlastnění sobě svěřené věci, jímž jest rozuměti jakékoliv nakládání s věcí, které jest výkonem práva vlastnického, oprávnění z tohoto práva vyplývajících, arciť pro obor § 183 tr. zák. s tím omezením, že přivlastněním není ono nakládání s věcí, k jehož výkonu a v jehož směru svěřitel pachatele zmocnil.

Skutková podstata trestného činu ve smyslu § 183 tr. zák. vyžaduje, by způsob, jak pachatel naložil s věcí mu svěřenou, sám o sobě příčil se účelu svěření a důvěře svěřitelově, jenž pachateli svěřil věc předpokládaje, že naloží s ní ve smyslu oprávnění mu daného, pokud se týče ve směru svěřitelem mu přikázaném. Proto ani stálá prakse, nepožaduje pro pojem přivlastnění trvalost stavu jím přivoděného, řídíc se další zásadou, že zpronevěra nepředpokládá poškození svěřitele na majetku a že přivlastnění věci není vyloučeno tím, že majiteli (svěřiteli) škoda na majetku nehrozila, protože protiprávní stav měl a mohl býti po nějaké době napraven.

Poukaz nalézacího soudu na přechodnou povahu souzeného skutku, poukaz, že obžalovaný zastavené kolo zase vyzvedl, jest tudíž pochybeným, dlužno-li v zastavení shledati přivlastnění sobě kola obžalovaným. Po stránce té dlužno arciť ponechati stranou, že podle objednacího listu bylo obžalovanému výslovně zakázáno i pouhé zastavení kola; neboť stížnost okolnosti té neuplatňuje a není ani ze spisů vidno, zda byla právě ona listina při hlavním přelíčení čtena. Než tohoto dokladu není třeba. Podle rozsudečných zjištění bylo zastavené kolo prodáno obžalovanému na splátky s výhradou vlastnictví pro prodatele až do úplného zaplacení kupní ceny.

Vyhradiv si vlastnictví (veškerá ostatní práva z něho plynoucí), zmocnil prodatel obžalovaného jedině k tomu, by kolo držel a k jízdě ho používal. Tím, že kolo dal v zástavu, vykonal obžalovaný jiné oprávnění vlastníka, než k jehož výkonu byl zmocněn. Nezáleží na okolnosti, protivývody obžalovaného arciť bez opory v rozsudečných zjištěních namítané, že prodateli (vlastníku) kola nebyla disposice nad kolem odňata, jelikož byl obžalovaný v držení zástavního lístku. Nehledě k tomu, že obžalovaný zatajil prodateli podle seznání tohoto zastavení kola a že si prodatel mohl disposici nad kolem podle § 456 obč. zák. zjednati jedině s jakousi újmou na svém majetku, jest rozhodným jen, že obžalovaný - dávaje kolo v zástavu - nakládal se svěřenou věcí způsobem, který byl výkonem práva příslušejícího výhradně vlastníku, jenž ho obžalovanému nepostoupil.

K dalším rozhodovacím důvodům prvé stolice budiž třebaže patrně se vztahují jen k druhému případu zastavení, podotčeno, že pouhé držení zástavního lístku neumožňuje dlužníku vyzvednutí zástavy, nýbrž jest nezbytným i, že má po ruce dostatečné prostředky, by zaplatil věřiteli dluh, k jehož zajištění byla věc dána v zástavu.